Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Takara Iburi

Goto down 
AutorZpráva
Takara Iburi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Takara Iburi   Tue Apr 10, 2018 11:36 pm






Kdo? Genin.
Kolik? 13 let.
Kde? Bochigakure.
Komu? Klan Iburi.
Co? KG klanu Iburi.







Jaká je?

Takara oplývá jako každý člověk spoustou dobrých, ale i pár špatnými vlastnostmi. Je velmi milá, přátelská, veselá a s každým si rozumí. Od své rodiny dostala skvělé vychování a je ta první, kdo slušně pozdraví, kdo se pokloní, kdo používá uctivé přípony, zkrátka někdo, kdo má úctu a respekt k těm, co něco dokázali. Vesnice je pro ni velmi důležitá, byla vychovávána k lásce a ochraně, což je jeden z důvodů, proč je schopná se tak rychle zlepšovat. Má cíl. Takařiným snem je stát se Bochikage. Jednou by chtěla být ta vážená osoba, ke které všichni vzhlíží a která svou silou ochraňuje vesnici. Možná je tohle snem každého malého genina, ale Takara je v tomhle jiná. Bochikage pro ni není jen pojem, je to pozice, ze které člověk může nejvíce pomáhat.
Na svůj věk je hodně vyspělá a reaguje jen málokdy dětinsky nebo nerozumně. Neriskuje, pokud k tomu nemá důvod, poslouchá rozkazy bez zbytečných otázek, plní mise i kdyby to bylo plevelení záhonků. Rodiče jí vždy kladli na srdce, že jakákoliv mise je posvátná a ona nad ní nemá ohrnovat nos, protože všechny jsou důležité.
U svých vrstevníků a obecně i u dospělých je velmi oblíbená jednak pro své ctěné a opěvované rodiče, jednak pro svou nápomocnou povahu. Málokdy se stane, že by se k někomu otočila zády a většinou je ta první, kdo přispěchá na pomoc.
Co se týče jejích špatných vlastností, určitě by sem patřila jistá pýcha. Třebaže je milá a laskavá, oplývá určitým sebevědomím, které v ní vypěstovaly všechny ty pohledy a očekávání. Ona prostě vždy musela být nejlepší a aby se z toho tlaku nezbláznila, prostě se rozhodla, že bude, a to za všech okolností. Je hodně tvrdohlavá, což se často pere s její loajálností. Někdy je náladová a drzá, ale je to přece jen dítě, které ještě nemá rozum dospělého, leč se mu blíží, jak jen může.

Jak vypadá?

Menší modrooká modrovláska. Oči zdědila po matce. Jsou jako řeka. Divoké, chladné a podivně nedůvěřivé, ačkoliv to nejsou vlastnosti, které by ji tak docela vystihovaly. Ačkoliv oko je jí ve většině případů vidět pouze jedno, protože vlasy jí neustále do toho druhého padají. Jako malé jí matka neustále spínala vlasy sponami a různými okrasnými šperky a Takara to nesnášela, proto teď, když se trochu vymanila z rodičovského vlivu, je tohle projev její rebelské vzpoury.
Je jen třináctiletou slečnou, a ještě nestihla pořádně vyrůst. Má sotva sto šedesát centimetrů, patří k těm holčičkám, na kterých všechno visí, protože je hodně hubená a kostnatá. To protože není zvyklá bojovat fyzicky. Nepotřebuje to a je na to ještě malá. Však ona to dožene.
Obléká se střídmě, sice o dost moderněji než jak by si přáli doma, ale stále slušně a hlavně pohodlně tak, aby se mohla volně hýbat. Ačkoliv jako každý holka ráda hezky vypadá, nehraje to u ní tak velkou roli, aby dala přednost kráse před praktičností. Nicméně pokud zrovna neplní mise či netrénuje, je dost možné, že ji potkáte v klasickém kimonu. Přece jen matka i babičky jí vždy kladly na srdce, že je mladá dáma a měla by se tak prezentovat. A tak ji ve vesnici znají jako tu slušnou, vždy upravenou dívku s tichým hlasem a milým úsměvem.

Co umí?

Takara byla už od mala předurčena k tomu být výjimečnou. Tak jí to alespoň všichni říkali a ona tak nějak pochopila, že nemá na výběr. Naštěstí opravdu jsou věci, ve kterých na svůj věk velmi vyniká. Umí perfektně ovládat svou chakru, mnohem lépe než někteří starší chunini. Chodit po vodě nebo lézt na stromy, to pro ni byla hračka. Jednoduchá jutsu jako přeměna nebo náhrada zvládala jako první ve třídě.
V poslední době zaznamenala sklony k senzibilismu, ale protože se teprve učí tuto dovednost ovládat, zatím ji není schopna moc takticky využívat.
Co se týče zaměření, rozhodně je na tom nejlépe s ninjutsu a kvůli zmíněným vlastnostem také genjutsu. V taijutsu vždy zaostávala, bylo by možné označit ji za rychlou, v rámci mezí, avšak rozhodně ne za silnou, a proto je-li to možné, do přímého kontaktu se pouštět rozhodně nebude.
Co se týče její inteligence, velkou předností je její klid. Byla to vlastně první věc, kterou jí otec učil, nikdy se nenechat strhnout city a Takara umí s neochvějnou lhostejností přemýšlet v krizových situacích. Jakkoliv je ještě dítětem, jedná-li se o misi je schopná soustředit se na 100 % bez ohledu na svět kolem.
Už na akademii objevila a dokázala použít svou dědičnou schopnost. Je to kekkei genkai klanu Iburi a Takara jako jejich hrdý člen dokáže změnit celé nebo část svého těla na kouř. Protože je však genin, stále se tuto schopnost učí ovládat.
Body:
Genjutsu - 2|Ninjutsu – 3,5|Taijutsu - 1| Rýchlosť - 2 |Sila – 0,5| Chakra - 2| Inteligencia – 2,5| Ručné pečate - 1,5
Techniky:
KG klanu Iburi - pasivka
Domluva s adminem? Very Happy

Čím jí udělat radost a čím jí naštvat?

Kara miluje švestky a meruňky. Vlastně má ráda téměř cokoliv k jídlu, až na maso, to ráda nemá, ale jí ho, protože správná kunoichi má co? Jasně, svaly! Nicméně že by jí to působilo radost se říct nedá. Je docela aktivní, ráda trénuje a učí se nové věci, taky ráda čte. Vždycky jí zajímala historie a ví hodně o věcech z minulých let.
Snad není člověk, který by si s ní nerozuměl, ačkoliv ona sama dává přednost klidnějším nebo zábavným lidem, není velkou fanynkou velkého sebevědomí, přestože i ona sama se někdy chová trochu namyšleně. Nicméně co nesnáší je lhaní, toho se u ní prostě nikdy nedočkáte. Už jako dítě se přiznala vždy, když něco provedl a jestli něco neumí odpustit, tak když někdo lže. Taky nemá ráda, když někdo neprojevuje patřičnou úctu Bochikage nebo komukoliv nadřízenému.

Jak to bylo?

Bylo to v zimě, v tom roce padaly sněhové vločky opravdu vydatně a když se tehdy Takara narodila, byly venku hotové závěje. Asi proto má dodnes ráda sníh, kdo ví. Tehdy proběhlo všechno úplně normálně, bez jakýchkoliv komplikací, ačkoliv celá nemocnice byla v pohotovosti. Byla to přece jen její matka, legendární Sachi Iburi, ta dívka, která sotva v patnácti letech byla joninem a pomáhala své vesnici ve válce. Teď už byla dospělou ženou, váženou a respektovanou pro své schopnosti a dokonale spořádaný život. Ano, byla to skoro ta o Popelce, když se brali Takařina matka a otec, nejvyšší radní Bochigakure. Skoro jako by svatbu měl samotný Bochikage. Tahle krásná pohádka jako by byla předem dokonale nalajnovaná, nejdřív krásný princ s hrdinnou ale velmi krásnou princeznou, svatba a do roka přišlo to malé děvčátko.
To jméno – Takara, vybral její otec. Protože jeho prvorozená a jak se později ukázalo také jediná dcera pro něj představovala poklad, něco vzácného a jedinečného.
Kara byla klidné miminko, moc neplakala, hodně spala a dělala svým rodičům radost. Učila se jako ostatní děti chodit a mluvit, ale sotva byla trochu samostatnější, byl čas zase nastoupit službu, a tak se stalo, že už od nějakého roku byla malá často na hlídání u své staré babičky. Stará paní Iburi sice svou vnučku milovala, ale vždy byla přísný a dbala na každý detail Kařiny výchovy. To ona jí od dětství učila vařit a žehlit a prát, protože zastávala názor, že každá žena má být také dobrá hospodyňka. Tento tradiční náhled vyústil později právě v to, že Takara je za všech okolností perfektně vychovaná a slušná.
Pokud se rodiče nacházeli zrovna doma, trávili s ní co nejvíce času, ačkoliv se to nestávalo často. Milovali ji, ale ještě před ní vždy stavěli něco jiného. Svou vesnici. Kara byla mnohokrát na pochybách právě kvůli svému vztahu k Bochigakure, protože to právě vesnice jí brala to, co nejvíc milovala. Jenže to bylo zároveň to, co jí všichni kladli na srdce chránit. Byla a stále občas je z toho trochu zmatená, avšak jít proti vesnici by bylo jako jít proti vlastní rodině, a to by nikdy neudělala. Matka jí už od brzkého věku trénovala, ne nijak násilně, nebyla pro tvrdé metody nebo tréninky, ale i slovem se dá leccos naučit, i naučit správně držet kunai někdy pomůže. Od mala to byl Kařin svět, zbraně, jutsu, legendy, historky a obdiv, který viděla na tvářích vesničanů, když spořádaně kráčela vesnicí vedle svého hrdého otce. Bylo to tam co jí paměť sahá, ty oči, které ji pozorovaly a hlídaly každý její krok. To očekávání. Dcera dvou géniů přece musí mít potenciál. Musí být nejlepší. A ona cítila ten tlak ze všech stran, ačkoliv nahlas jí nikdo nikam netlačil.
Ve věku sedmi let se rodiče rozhodli, že je správný čas dát Takaru na akademii. Byla mnohem vyspělejší než ostatní děti, klidná a mírná. Stačilo tak málo aby ji všichni měli rádi, učitelé se na ní neustále usmívali, když znala odpovědi na všechny otázky a ostatní děti se nemohli nabažit téhle dívky, o které jim vyprávěli rodiče a neustále ji dávali za příklad. Takara je tak slušná a milá. Takara už umí kawarimi. Takara už zvládla chůzi po vodě. Třídní hvězdička. A ona se usmívala a byla milá na každého a uvnitř cítila stále hlasitější ozvěnu pochyb. Jak moc se vzdalovala tomuhle perfektnímu světu, ve kterém nesměla zklamat. Co by tomu řekli sousedi? Nebo sensei? Jak by se na ni dívali její kamarádky, kdyby něco nezvládla? Otázky, které neustále sužovaly dětskou mysl, zatímco se dokonale kontrolovala a nedala najevo jedinou emoci. Měla desítky přátel, rodiče hotové legendy a přes to přese všechno se cítila tak sama. Co pro ně vůbec byla. Dcera slavných rodičů? Dítě s cejchem génia? Někdy jí tak bolestně přišlo, že pro ně není nic jiného, než obraz krásy a dokonalosti, že nikdo nevidí ji samotnou.
Kdo ví, jak by to skončilo, kdyby tohle pokračovalo. Kdo ví, kdy by se tohle všechno zlomilo a v co by to vůbec vyústilo. Možná v nenávist. Jenže tehdy, když byla na akademii rok a byla bezesporu nejnadanějším studentem, se objevil on. Ikazuchi. Mezi dětmi se nesla šeptanda ještě dřív, než se vůbec objevil. Karu to moc nezajímalo. Nikdy neměla ráda pomluvy nebo klepy. Věděla moc dobře co všechno si lidé povídají o ní. Takže když se pak skutečně objevil, bylo to pro ni dost velké překvapení. Dokonalý svět, ve kterém neexistovala poskvrnka, byl najedou pryč.
Ten den, kdy Ikazuchi nastoupil na akademii, se prvně objevil někdo, kdo s Karou dokázal držet krok. Ba co víc, byly věci, ve kterých byl lepší. Zdálo se, že nikdo neví, jak na tohle reagovat. Na jedné straně syn zrádce vesnice s nesporným talentem a na druhé dcera legend s pověstí genia. Bylo to prvně, kdy pocítila zlost, kdy se z nudy stala touha dokázat víc. Vždyť ona neměla ponětí, jaké to je být v něčem druhá a on měl přitom ten nic neříkající pohled, jako by ho tahle dívka známá po celé vesnici ani nezajímala. A jí to štvalo. Nic o něm nevěděla, jen těch pár slov, které kolovaly po akademii. Bylo to zvláštní, ale i když jí hrozně vytáčel, nedokázala se odpoutat od myšlenek na něj. Kdykoliv skončila druhá – v běhu, v taijutsu, v boji se zbraněmi a ostatní holčičky jí šly utěšovat, opakovaly se jen ta samá slova – vyvrhel, zločinec, vždyť nemá právo vůbec být ve vesnici. Jenže ona tohle necítila. Nic o něm nevěděla. Nikdo se s ním skutečně nebavil. Ano, jistě, neměla ho ráda, ale protože byl lepší než ona.
Otec i matka se jí smáli, když doma s nafouklými tvářemi oznamovala, že je až druhá a musí trénovat. To si s ní otec tehdy sedl na verandu a řekl jí historii Ikazuchiho rodiny. Poslouchala ho tehdy velmi pozorně. Nedokázala se na fialovláska dívat stejně. Když ho viděla, jak s nic neříkajícím výrazem jí sám svačinu na druhé straně dvorku, kde nebylo žádné z dětí, když se dívala, jak si na něj všichni ukazují. Věděla, jaké to je. Ona přece věděla nejlépe jaké to je žít ve stínu svých rodičů. Jaké to je nemít možnost ovlivnit minulost, vzepřít se jí. V očích celé vesnice byla dcerou legend a tenhle kluk zase syn zrádce. A to bylo něco, co nechtěla a ani nemohla překousnout.
Když pak druhý den Ikazuchi Karu předběhl v závodě a holčičky zase začaly s tím jejich: „Nic si z toho nedělej, ten přivandrovalec určitě podváděl..“ umlčela je jediným pohledem.
„Porazil mě, protože víc trénuje a je rychlejší než já. Měli bychom si z něj vzít všichni příklad! Vyhrál čestně.“ Prohlásila hlasitě aby ji slyšeli všechny děti a pak se otočila přímo na svého soupeře. „Příště tě určitě porazím, Ikazuchi.“ Bylo to poprvé, kdy na něj promluvila, kdy vůbec jakékoliv dítě použilo jeho jméno a ona stála a usmívala se, protože věděla, jak moc bolí zůstat sám.
A od té doby se všechno změnilo. Přestala se na něj dívat skrz prsty, překročila tu pomyslnou hranici a neváhala se ho zastat pokaždé, když nějaké děcko spustilo tu ohranou písničku o zrádci. Chodila za ním, nejdřív jednou, pak podruhé a potom už vedle něj seděla natrvalo a všichni se nechápavě dívali, jak mu pomáhá s učením a nebo se dělí o její oblíbené švestkové koláčky. Tihle dva, jako voda a oheň. Nevěděla proč, ale cítila, že jí rozumí. Že ví, jaké to vlastně je. A zjišťovala, že on není jenom ten kluk, který nejde pro ránu daleko. Byla s ním zábava! Ráda s ním soupeřila, ráda se od něj učila nové věci, smála se a pod jeho vedením se z té nejslušnější holčičky ve vesnici stala taková malá výtržnice. Nebyla nikdy žádným delikventem, ale taky už ne takový suchar.
Doma samozřejmě spousta lidí žalovala, vždyť copak se sluší, aby slečna Iburi běhala venku s tím malým grázlem od Inazumi? Jenže tam tvrdě naráželi, protože Takařini rodiče nebyli z těch povrchních lidí, které by trápila minulost. Byl to tehdy Takařin otec, který na svou dceru čekal před akademií a s úsměvem zval Ikazuchiho na návštěvu. Když ho pak Sachi hladila po hlavě a dávala jim domácí sušenky, bylo jasné, že Kara má konečně pravého kamaráda.
Společné rivalství modrovlásce prospívalo, protože měla motivaci k tomu nepolevovat a jít dál. Protože Ikazuchi byl neustále po jejím boku, ne-li před ní. A tak se z těch dvou stali genini. Tehdy široká rodina udělala Kaře velikou oslavu, aby ji přivítala mezi shinobi a Kara samozřejmě rozšířila oslavu i na svého nejlepšího kamaráda a je to právě fotka z toho dne, kterou má na nočním stolku, kde Ikazuchiho šťastně objímá a oba ukazují své zbrusu nové čelenky.
Co dál?
Je to jen chvilka, kdy Takara vstoupila do velkého světa ninjů a lhala by, kdyby řekla, že necítí strach, ale je plná odhodlání naučit se to nejlepší a stát se tou nejlepší – jednou bude určitě Bochikage! Tomu věř!
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
 
Takara Iburi
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Postavy :: Schválene postavy :: Bochigakure-
Přejdi na: