Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Kenshiro

Goto down 
AutorZpráva
Kenshiro
Chuunin
Chuunin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 16. 12. 16

PříspěvekPředmět: Kenshiro    Mon Apr 09, 2018 5:26 pm





¤Jméno Kenshiro
¤Příjmení ---
¤Věk 15

¤Klan Yuki
¤KG Hyōton
¤Elementy Suiton, Fuuton

¤Pohlaví Muž
¤Hodnost Chuunin
¤Vesnice Bochigakure









Charakter

Jsem takový, zajímavě nezajímavý člověk. Ani nevím, řekl bych to jedním slovem a to "smolař". Ne vážně, jsem poměrně introvertní osobnost, nerad se zapojuju do zbytečností, nebo strkám nos tam kam nemám. Ono si mě to tak nějak najde samo. Vždy když se snažím být od nějaké situace co nejdál, ona mi jde naproti.Je to zákon schválnosti, jako kdyby mi osud měnil cestu pod nohama. Já si vyberu cestu bez starostí a ona mi pohne výhybkou na cestu nejhorších potíží. Co se týká mé nálady, mám jí neutrální, většinou. Tím že jsem si toho hodně prožil se snažím aby mě věci už nepřekvapovali a co víc, aby mě nepřekvapovali lidé, takže můj výraz občas může vyznít jako "mám tě v p*ci". Nejsem ale neslušný. Mám nějaké vychování, nechci říkat že jsem zcela gentleman, ale pozdravím když si vzpomenu, nebo pomůžu když si všimnu. Pokud jsem ve společnosti která mi je příjemná tak se dokonce i usměju, ale většinou mé rty jsou sklopené směrem dolů. Moc věcí mě nebaví, jsem vážně člověk co má rád když si může lehnout a spát. Spousta věcí je pro mě naprosto zbytečných, priorit mám pouze pár a ty plním. Moje inteligence je takový průměr, v ničem extra moc nevynikám, kromě boje. Často si lidi ze mě střílí a když se to děje, má to dva možné konce. První je ten že si dám ruce do kapsy a jdu prostě dál. Za to ten druhý je takový že naprosto nekompromisně, ať už to je dítě či kdokoliv jiný, mu projedu mečem skrz hrudník. Nejsem zlý člověk, jen mám v sobě uzavřenou a uzamčenou stránku lehkého cholerika, který v momentu kdy se nádoba přelije vybouchne jak sopka.
Co se vztahů týče, nemám vyloženě nějakou oblibu v lidech. Mnohem radši mám samotu a nebo zvířata, nejradši mám vlky a celkově savce miluji. Na jídlo, no nejsem vybíravý, co mi přistane před čumákem to sním. Co se týče misí a tak, nerad si nějakou beru. Jak říkám, radši bych spal a nebo si dělal své, ale to mi nebylo tak nějak dovoleno. Jsem velmi slibný kandidát na to stát se jedním z legendárních šermířů, ale jak jsem řekl...lenost dělá své. Jistým způsobem ani netoužím po tom stát se nějak významným nebo slavným. Je mi jedno kolik lidí zachráním nebo zabiju. Mám jenom jeden jediný cíl ve svém životě, ve chvíli kdy ho dosáhnu je mi i jedno jestli umřu nebo budu žít dál. Dalo by se říci že mě zde nic nedrží, proto v misích a celkově boji často podnikám sebevražedné akce. Díky bohu medikům, kterým se vždy podaří mě dát dohromady.
Vzhled


V tomto bodě je zřejmě nejzajímavější mé složení a barevnost vlasů. Taky je důležité říct i to že mám své dvojče, který je naprostým opakem mě, ale stále mi je velmi podobný. To jak vypadám ale vlastně můžete vidět i na obrázku, takže mi to ulehčuje práci. I přes to zde základní faktory popíšu. Mám krátké střapaté modré vlasy, okrem své bílé ofiny která přirozeně trčí nahoru. Můj bratr má naopak bílé rovné vlasy a jeho ofina je modrá. takže přesný můj opak. Měřím asi 168 centimerů, nejsem moc vysoký, ale co se dá dělat, říká se že po pubertě muž vyroste o dobrý kus, takže se na to trošku spoléhám. Mám atletickou, no trošku více propracovanou postavu, ale taky nejsem žádný obří svalovec. Mé oblečení tvoří barvy bílá, modrá a černá. Nejčastěji mě můžete vidět se svým mečem na zádech a naprosto přiblblým výrazem v obličeji, který vám dává okamžitě informaci o tom že je mi všechno jedno a že to mám na háku. Mé oči nejsou nijak výrazné, mám čistě černé, že nejde pomalu ani poznat kde mám zorničku. Oči mám nejspíš po matce, nezajímavé. Nepotrpím si na uplých věcech, nejčastěji u mě uvidíte o jedno číslo větší tričko než bych měl mít, zpravidla s dlouhým rukávem, ninja kalhoty a boty ušité na míru dle mého přání a to je asi tak celé. Když jdu na misi, nosím ještě na hrudi vesnickou vestu, která tlumí nárazy meče a shurikenů, pouze odolnou vůči menším zbraním. Zajímavostí na mém těle je nejspíš velká a hluboká jízva před celou mou přední stranu těla, od pravého ramene po levý bok. Kdysi jsem málem umřel a možná i toto zranění je důvodem toho proč jsem se stal tak líným. Dlouhou dobu jsem byl suspendován a nemohl cvičit, trénovat a jakkoliv se pohybovat, další rok jsem musel rehabilitovat. Nyní jsem ale v pořádku a funguji jako normální člověk, akorát spousta mých orgánů nejsou originální. Mám jinou plíci, žalůdek, játra a ledviny. V podstatě jsem nově sestavený zevnitř, ale nijak mě to neomezuje. Rána je již zahojená a jediné co po ní zůstalo je obří jízva, rozsáhlá a hluboká. Také přes sebe nosím opasek na kterém mám "čelenku" vesnice se znakem, opasek zároveň drží i můj meč na zádech.
Vybavení

Nosím s sebou základní potřeby ZVN, na pravé noze mám klasickou výbavu kunaiů, doplněnou obvazem. Výbušné lístky, kouřové bomby, pilulky na dodání energie a na dodání chakry, drátky, senbony, shurikeny a dokonce i nějaké pochutiny jako jsou lízátka a tak. Nejzajímavější věcí na mém vybavení je ale právě meč, který má poněkud zvláštní konstrukci. Už ani nevím jak jsem k němu došel, vím jen že mi ho předal můj bratr když jsme byli menší. Tento meč je ve své podstatě normální, až na jednu z vychytávek. Její čepel je naprosto čistá, avšak jí kříží cestu k rukojeti modrá část, vypadá to jako kdyby pod samotnou čepelí byl schovaný ještě jeden meč modré barvy, což je pravda. Je to dvouvrstvý meč. Samotná čepel která má bílou, až stříbrnou barvu a která je velmi ostrá slouží spíše jako pochva pro to co ve skutečnosti tento meč dokáže. Využil jsem její schopnosti pouze jednou. protože ve chvíli kdy tuto část sundám, meč reaguje na moje Kekkei Genkai. Co to znamená? Dokážu kombinovat techniky se svým mečem a tím posílit jeho sílu. Modrá čepel má navíc schopnost zmrazit jednodušší techniky do ranku C, nebo dokonce zmrazit ostatní zbraně, samozřejmě, co se týká legendárních mečů šermířů, těm to nejspíš moc neublíží, spíš je to jistým způsobem orosí a budou o něco tupější. V podstatě to hlavně slouží k tomu aby zabránil nějakému mistru v kenjutsu mu víc ublížit právě střetem s jeho mečem, protože mu ho dokáže ztupit a dokonce i zlomit v případě kdy jim meč namrzne (stane se křehčí), zatímco mráz ten jeho posiluje (udělá to pouze tím že do něj vloží svou chakru). Tento meč se dědí v klanu jen zřídka. Údajně o něm nejsou informace větší než znám já.


Body
Nin: 3 - Tai: 3 - Gen: 0,5 - Int: 2 - Sila: 2- Rychlost: 3 - Chakra: 2,5 - RP: 4

Techniky
5 E-rank, 3 D-rank, 2 C-rank, 1 B-rank


Skills
Sairento Kiringu
One Hand Seal

E-rank
Kawarimi no Jutsu
Bunshin no Jutsu
Nawanuke no Jutsu
Henge no Jutsu
Kakuremino no Jutsu

D-rank
Shunshin no Jutsu
Kirigakure no Jutsu
Kōsetsu no Jutsu:
 

C-rank
Ice Release: Frozen Capturing Field
Hyōton: Suishōheki

B-rank
Hyōton: Mangehyō




Schopnosti

Mou specifikací je právě zaměření na Kenjutsu jako takové. V boji mě nejčastěji potkáte totiž s mečem v ruce. Moje kenjutsu spojuji často s technikou, kterou nás pomalu učili už od batolat a tou je Kirigakure no Jutsu. Jako pravý příznivec naší vesnice a skvělý zabiják jsem se v průběhu let naučil i na celkem slušné úrovni Sairento Kiringu, ale to používám opravdu jen v případech kdy se snažím tahat z posledního a chci boj rychle ukončit. Jsem schopný se pohybovat i v nejhůře viditelném prostoru, ve chvíli kdy zavřu oči jsem schopný se hýbat a předpovídat po nějaké době pohyby nepřítele. Taky to je dejme tomu skill díky Kirigakure n.J. Samozřejmě nejsem mistr. Od malička mě spíše učili ninjutsu. To já sám se ve volném čase učil to co mě baví, rodina ze mě chtěla mít něco jako dalšího nástupce či co. Samozřejmě klan Yuki a jejich Hyoton. Jojo, to bylo keců, i přes to ho ovládám ve značné míře a spojuji ho často se svým stylem boje. Díky tomu že meč je velký většinou ho držím v jedné ruce (ne-li ve dvou). Byl jsem donucen se naučit ruční pečetě jednou rukou. To jsem trénoval právě při rehabilitacích a když jsem byl zraněn a dlouho suspendován, byla to jediná zábava kterou jsem tehdy měl a proč tu nudu nevyužít nějak ke zdokonalení svých možností, když už ne fyzicky tak aspoň zkušenostmi. Jinak jsem nejspíš naprosto neškodný. Neumím nic převratného, dokonce ani v ničem extra nevynikám. Jsem takový průměrný shinobi svému věku, co měl dlouhou dobu pauzu. V kenjutsu se můžu považovat ke své generaci za mistra, to možná ano, ale jinak jsem vážně ten průměr, který se snaží moc nevynikat. Jediné co mě ozvláštňuje je právě můj meč a nabídky že se stanu nástupcem jedné zbrani z legendárních mečů, což odmítám, protože ten svůj vskutku miluji a po slávě nijak neprahnu. Jsem schopný v boji reagovat klidně, jen málo věcí mě dokáže překvapit. Nenechám se vystresovat, dokonce ani zastrašit, proti strachu jsem naprosto dokonale obrněný, viděl jsem tolik věcí že to snad ani nedokážu všechno popsat a jenom díky svému bratrovi, měl bych mu v budoucnosti poděkovat, jestli ještě žije. Navíc nejsem magor, pokud vidím že má nepřítel navrch, uteču. Pokud bych měl někoho chránit před nepřítelem co je silnější než já, nepočítejte nejspíš s tím že tam budu hrdinsky stát nebo za dotyčného položím život. Ne, nejsem srab jak mnozí říkají (taky mi je jedno co si o mě kdo myslí nebo co se o mě říká) prostě uteču a záleží na člověku jestli bude utíkat semnou nebo ne. Nehodlám umřít jen tak pro nic za nic obzvlášť ve věku ve kterém jsem. Málo riskuji, většinou chci mít jistotu a pokud jí nemám a cítím že na boj s dotyčným mám zkušenosti, snažím se možnosti výhry vyhledat. Neplánuji ale nějaké převratné plány jak na nepřítele. Takové moje motto v boji zní: "Zabij rychle, tiše, překvapivě aby jsi mohl brzo domů a nic nedělat." Chápete, nemám rád dlouhé souboje, jsou moc náročné jak na tělo tak na duši. Bože, já se občas divím tomu že jsem fakt shinobi, jsou za to ale dobrý peníze, tak proč by ne. Navíc...klan že jo, musím jím být.



Příběh

Můj příběh začíná poměrně bledě a to doslova. Tu noc co jsme se s bratrem jako batolata objevili u dveří jedné starší paní na kraji Bochigakure no Sato sněžilo. Noc byla chladná, okna zamrzlá a zásoby každého obyvatele v Kuri no Kuni začaly rapidně ubývat. Starší dáma která se nás ujala obětovala své zásoby na zimu aby nás uživila. Nebyla bohatá, ve skutečnosti velmi chudá stará dáma, ale její srdce bylo zaplněno láskou a lidskostí kterou mnoha lidí postrádalo. Tato žena se jmenovala Shisui Aokawa. Od malička nás krmila, chovala, hýčkala, oblékala, dala nám teplé oblečení, postel, hygienu nám opatřila. Spíše jak naše matka byla jak naše babička, což jsme si s bráchou Kyem mysleli. Ano, Shisui nás takto pojmenovala. Kenshiro a Kyo. Popravdě ani nevím jestli ty jména mají význam, ale mě se to mé vždy velice líbilo, za to bratr byl nespokojen. Narodil se o pár minut dříve než já a to že měl kratší jméno pro něj bylo ponižující. Samozřejmě, v té době jsme se natolik milovali, že mu to bylo na konec jedno. Shisui byla jedna z nejmilovanějších osob co znám. Tehdy ale neznala naše původy a netušila že by jsme v budoucnosti mohli projevit schopnosti shinobiho a už vůbec ne Kekkei Genkai slavného klanu. Do dnes je záhadou proč nás ta žena položila před práh domu této staré dámy. Kdo to vlastně byl, jestli máme nějaké příbuzné a z jakého kmene klanu pocházíme. To nikdo nevěděl, dokonce ani naše datum narození nebylo známo. To jsou ale stále ty obecné věci, takže pojďme k samotnému příběhu.

S Shisui jsme žili několik kilometrů vzdáleně od hlavní vesnice Bochigakure no Sato. Tato země byla tvrdá, takže si přiznejme že ani tato stará dáma nebyla vždy nejmilejší. Měla školu života a to šlo poznat. Byla to bývala kunoichi z řad která bojovala v mnoha válkách takže když jsme s bráchou tropili hlouposti a nebo něco rozbili, měli jste vidět tu melu která rozléhala nejenom před nás dům, ale i přes dva bloky v řadě domů. Jenomže jsme neměli to štěstí aby jsme s ní strávili celé děctví. Kyo se začal ve svých 4 letech zajímat o to proč nemáme maminku a tatínka. Nejspíš to pro Shisui bylo bolestivé téma, vždy jsem jí to viděl na očích, ale odpověděla mu jako dospělá osoba. Bratr byl vždycky moc zvědavý a to byl jeho problém. Zkrátka řekla že jsme byli rodiči nechtění a že nás nechali před jejími dveřmi a ona se nás ujala. Já byl vždy u poslechu této situace vděčný, za to můj bratr se uzavíral do sebe, v té době jsem si toho ale nijak nevšiml. Byli jsme si nejblíž, nejlepší kamarádi a v podstatě jako jeden. Parťáci až do konce života. To jsem si myslel a jeho činy to tehdy dokazovaly. Proč? V pěti letech se nám stala jedna příhoda. Šli jsme do nejbližší vesničky nakoupit základní suroviny co Shisui potřebovala na výrobu jejich léků. Tehdy nám dala do ruky poměrně velký obnos peněz, zásoby léků jí měli vystačit na půl roku, takže si to představte. Dva malí kluci na cestě přes hustou mlhu na trh který sotva měl něco čerstvého k snědku a temné uličky ze kterých byli vidět jenom šílené pohledy. Tehdy jsem se držel bratra silně za ruku, se strachem procházejíc touto krajinou. Ano, byl jsem ten slabší, tehdy a dokonce i teď. Bratr měl neskutečně vysoké ego už od malička, byl to idealista, měl talent stylem na co šáhnu to mi jde. Já jsem byl za to strašný nešika a měl jsem smůlu že i přes svou nevýraznou povahu jsem se vždy zapletl to nějakých sporů které mě dovedli k tomu že jsem byl vidět. To se stalo i tehdy na tom tržišti. Bratr již platil za potřebné suroviny které nám Shisui nařídila koupit. Ve chvíli kdy jsme se chtěli otočit a jít zpět, narazili jsme do noh nějakého muže. Jeho postava byla vypracovaná, jeho výraz šílený a oči prahnoucí po prolití nevinné krve. Tehdy jsem se ani nehnul, nic jsem neudělal, jenom jsem spadl vedle bratra, opírajíc se o své ruce a vystrašeným pohledem na muže. Ten měl natolik velkou ruku, že mu stačilo mě chytnout za hlavu a vytáhnout mě do výšky. Nevím do dnes proč zrovna já, asi proto že strach vábí nadřazené a můj bratr jím neoplýval. Jenomže, nejspíš díky bohu. Tehdy kdy na mě ten muž křičel, že jestli mu nedám všechny peníze co mi zbyli jinak mě zabije a pomalu začal svírat mou hlavu ve své pěsti, se můj bratr ohnal po jeho kunai který mu zabodl přímo do zápěstí ruky ve které mě držel. Jeho stisk okamžitě povolil a krev z žil a tepny toho muže byla po bratrově obličeji a mém oblečení. Bylo to poprvé co jsem viděl že je Kyo schopný ublížit lidem. Jenomže...byly jsme děti a mě to tehdy uklidnilo, jenomže když se na to teď zpětně podívám, nejspíš mě to mělo vyděsit. Protože tímto momentem se začal měnit, ne rapidně, ale cítil jsem z něho ten chlad, který vypouštěl.

Když jsme si mysleli že tato strašná situace je za námi, běželi jsme se surovinami domů s nutností to Shisui všechno říct a požádat o vyprání oblečení, jenomže tento den neměl konce, tak nám to tehdy přišlo. Ve chvíli kdy jsme otevřeli dveře do našeho domu seděla Shisui s otevřenými oči u krbu, papírem v ruce a netlouknoucím srdcem. Byla mrtvá. Tehdy to nebyl bratr kdo něco udělal, ale já. Okamžitě jsem přiběhl k ní a začal s ní mávat. Byl jsem malý a první pomoc jsem tehdy neuměl, tak jsem jí ze zoufalství začal drtit suroviny na výrobu jejich léků přímo do pusy s myšlenkou že to zabere, jenomže jsem se samozřejmě mýlil. Nevěděl jsem ale co dělat, bratr tam jenom stál, hledíc na to co dělám a se slzami v očích si klekl na kolena. Nevěřil jsem tomu, že Shisui umřela. Věděl jsem že je stará, ale natolik aby nás opustila? Byla to jediná rodina kterou jsme s bratrem měli a kterou nám osud vzal příliš brzy. Tehdy se ale z něčeho strašného stalo i něco pozitivního. Podemnou celá zem a následně i zdi začaly zamrzat, obalovaly se ledem a oheň v krbu zcela vyhasl. Bratr místo tekutých slz začal plakat malinkaté krystalky a s naším křikem se oblast kolem nás změnila pouze ve třpytky rozpadlého sněhu, společně se Shisui, kterou led obalil a tím zabránil rozkladu těla. Pohřbily jsme jí tam, v tom zamrzlém domě. Tehdy jsem si vzal její papír co svírala v ruce. Byli tam informace které za náš život nashromáždila o nás. Věděli jsme do jakého klanu patříme a jako malí pětiletí kluci jsme prošli několik kilometrů v šílených mrazech a oblečením i obličeji od krve na kraj Bochigakure no Sato, kde jsme u její brány oba dva, v objetí zkolabovali. Papír jsem stále svíral ve své ruce, nejspíš mi k ní dokonce přirostl.


Tehdy se nás ujala vesnice Bochigakure no Sato, v jejíž službách působil klan Yuki. Dle informací ve zprávě od Shisui a naší schopnosti přežít tu sněhovou válnici a těžké mrazy jsme byli okamžitě přeneseni do klanového sídla, kde o nás bylo nadále postaráno. Neměli jsme přímo rodiče, ani opatrovníka. Starali se o nás tak nějak všichni. Měli jsme s bratrem jeden pokoj s vlastní trasou v japonském stylu a naproti pokoji byl malý rybníček s lekníny. Nejvíce se o nás zajímal Vůdce klanu, který stejně jako Shisui nejspíš potají pátral po našem původu, na který ale nikdy nikdo nedošel. Bylo pouze jasné to že jsme byli součástí, protože nás Hyoton byl viditelný na sto honů a dokonce k věku velmi silný a aktivní v souvislosti s našemi pocity. Tehdy jsme měli velkou zpověď. Nejen u vůdce klanu, ale i u samotné Bochikage. Byla to postarší žena která měla spoustu otázek. Většinou odpovídal můj bratr, já se snažil držet v jeho stínu i když to nešla zcela podle mého plánu, opět. Když jsme totiž byli rok v klanu kde nás učili techniky, projevil jsem velký talent v oblasti kenjutsu. Plus pro mého bratra? Byl v něm taky zdatný, celkově jako ve všem. Jenomže věc ve které mě nikdy neporazil bylo ovládání Hyotonu. Na to jsem měl zase já talent od boha, zatímco on nebyl schopný proměnit na led pomalu nic jiného než vlastní slzy nebo pár kapek deště. Byl v tom nemehlo a klan se mu smál. Mohl být talentovaný jak chtěl, ale ovládání Hyotonu bylo pro ně prioritou. Takže z klučiny odvážného a ambiciozního se stal v klanu něco jako póvl společnosti. "Ten co to nedokáže". Jeho výhody a přednosti šli stranou, zatímco moje tvář byla u nich na výsluní. Nejspíš už víte kde mezi námi nastal problém. Já po tom neprahl, nemohl jsem za to. Věděl jsem jaký jsem, znal jsem se a bratr mi to neustále podsouval. Toho dne mi řekl větu která změnila spoustu. "Já jsem zabil. Kdybych tam tehdy nebyl, tak jsi mrtvý. Chci aby jsi mi to splatil." Splatil, přesně toto řekl. Já nikdo nebyl konfliktní člověk a jenom jsem na jeho požadavek kývl. Vždy jsem se snažil moc nevyčnívat, dokonce ani v akademii ne. Stál jsem u něj jako jeho podpora, zatímco on byl ve třídě tím nejlepším. No, alespoň někde ho uctívali a hýčkali. Já byl "ten divnej". Tedy, alespoň do chvíle kdy nepřišlo na boj. Možná jsme se mezi sebou s bráchem hašteřili a on byl žárlivec, ale ve chvíli kdy jsme společně bojovali jsme byli jako jeden a to téměř doslova. Naše koordinace vypadala jako by jsme si četli myšlenky. Nebyla potřeba nic trénovat, nic si říkat, stačil jediný pohled a oba dva jsme věděli co je třeba udělat. Možná proto jsme po geninských zkouškách byli rozdělení do týmu pouze po dvou. Proč? Nikdo s náma neudržel krok, ale stále jsme byli geniny. Nikdo se nehodil k naší kombinaci, protože jsme byli kombinací natolik originální, že jediný kdo jí mohl podpořit byl člen jednotky Bochigakure vyššího ranku. Byl to jonin, náš sensei který se jmenovat Yuta.

Tento muž měl na mého bratr nesmírně velký vliv. Vypadal možná mile a optimisticky, jako fajn chlapík, ale byl to egoistický machr a děvkař. Yuta používal podstatu suitonu na velmi vysoké úrovni a proto nám dělal dokonalého prostředníka při tvorbě a kombinaci našich technik a stylu boje. I přes to že jsme byli geniny, dostávaly jsme mise na vyšších rancích, ale i toto bylo kámenem úrazu který ovlivnil myšlenky a postoj mého bratra. Od té doby co jsme prosperovali jako trojčlenný tým jsme zabíjeli více a více lidí. Dokonce i nevinných dětí které jsme neměli v popisu práce a naše činnost začínala být příliš drastická. Yuta nikdy neměl ve zvyku nechávat přeživší když mu to někdo nenařídil, takže to neučil ani nás. To co nám stále vtloukal to hlavy byla fráze: "Buď vy, nebo oni." Ano, v totmo životě musíš bojovat za život, to jsem si uvědomoval už od malička, ale co v případě kdy ani není v ohrožení. Postupem času, ještě před zkouškami na chuunina jsem podal u Bochikage stížnost a požádal o lehčí mise. Ani si nedokážete představit ten výprask když se to dozvěděl sensei. Řekl že jsem slaboch a když jsem se ohradil tím že zabíjíme nevinné a prolíváme krev která prolitá být nemusí, flákl mi. Tehdy jsem čekal že se mě bratr zastane, ale ten na mě jenom tupě koukal, s výrazem v očích který naznačoval zklamání. Ano, nejspíš jsem byl citlivkou, ale nemohl jsem za to. Větší vliv na mě měla Shisui než Yuto. Ti dva byli naprosto odlišní, měli jiný pohled na svět a můj bratr tíhl k tomu krutějšímu a to nás začalo oddělovat. Mise se postupně měnily, naše spolupráce se vytrácela až na konec při jedné z misí Yuta umřel. Bylo to ještě před zkouškami na chuunina. Bylo nám 9 let.



Toto období je pro mě těžší než si myslíte. Protože já tehdy neztratil jenom málem život. Každopádně nebudu předbíhat a řeknu to postupně, co se vlastně tehdy stalo. Tehdy, když umřel náš sensei Yuta si nás pod křídla vzal vůdce klanu. Byl to přísný muž který se snažil aby mladé ptáčata, jak on říkával, z našeho klanu vyrostly v dominantní dravce. Byl to zajímavý muž, protože jeho praktiky byly odlišné od většiny lidí. Neučil vás to co musíte. Tedy ano, naší prioritní skupinou při tréninku bylo ninjutsu jakožto Hyoton, ale když viděl jaký talent v sobě s bratrem neseme i přes naší momentální nesrovnalosti a ztrátu sehranosti, věnoval nám dva meče. Byly si téměř totožné, až na to že ten můj skrýval modrou část pod tou bělavě stříbrnou. Tehdy nastal problém, proč mám hezčí a pevnější meč. Když vůdce klanu jeho opozici k tomu že tento dar nechce příjmout jen proto že mladší bratr má hezčí a lepčí meč, hodil mu ten můj do ruky a náznakem hlavy ať jím seknu. Bratr jím seknul a rozpůlil strom který stál opodál. Byl nadšená z toho jak moc ostrý byl, avšak vůdce klanu řekl ne. Ve chvíli kdy se sundala stříbrná vrstva, meč se změnil na stříbrnou, místo modré. Proč? Můj bratr nebyl schopný v tom ovládat svou chakru natolik aby byl schopen Hyoton napustit do meče, nereagoval na něj a trénink který podnikal s mým mečem byl zbytečný, nesedl mu a proto se ho musel vzdát a byl věnován mě. Toto byla poslední kapka, podle mě tedy. I přes to že jsem se vždy snažil mu vyjít vstříc, stát po jeho boku, chránit ho před tím aby nesešel z cesty, jemu to nestačilo. Toužil očividně víc, ale to já nevěděl. Tedy, věděl, ale netušil jsem jak daleko by mohl dojít aby toho dosáhl.

Chuuninské zkoušky nebyly takovým drámem jak si každý myslí, protože my jsme je téměř hned udělali. V zabíjení jsme měli už nějakou praxi, i přes to že mise přímo na to "zabijte je" nebyla, spíše se vždy zvrtla. Chuuninské zkoušky nebyly ani tak zajímavé, spíše jsem zde zkoušel ostrost mého meče, ale jeho pravé možnosti jsem nechával skryté protože jsem věděl že využít je by bylo smrtelně nebezpečné. Ne že bych nerad zabíjel, mě to bylo tak nějak jedno, ale pokud jsem měl zabít někoho kdo byl nevinný (ne nevinný, spíše dítě, nedokázal jsem zabít dítě) tak jsem radši odložil svůj meč. Jenomže toto bylo pro mého bratra slabostí. Dával mi za vinu to že kvůli mé měkké povaze není schopen semnou spolupracovat. Že jsem stále moc člověk ma jestli si myslím že tímto stylem života budu přežívat, tak že jsem na omylu protože zde jsou jenom alfy, nikoliv bety a natož ne omegy jako jsem byl já. Nějakým způsobem mi tyto slova šli jedním uchem tam a druhým ven, přeci jenom to opakoval den co den stále dokola a já ty jeho věty už uměl nazpaměť, ale i přes to jsem ho miloval nejvíce na světě. Věděl jsem že máme jenom nějaké špatné období a že zase bude líp. Nejspíš jsem byl ale příliš naivní. Tu noc po chuuninských zkouškách jsem totiž ležel v posteli a někdy kolem třetí hodiny ráno se můj bratr vytratil se všemi věcmi, včetně svého meče. Neměl jsem nikdy tvrdé spaní, právě naopak. Často chodíval ven, ale nikdy si své věci nesbalil. Tu no jsem vzal svůj meč a vypravil se za ní, doufajíc že si mě nevšimne.

Když však už přešel hranice vesnice do Kuri no Kuni jako takové, začínal jsem mít obavy co dělá. Ano, ani v tuto chvíli mě nenapadlo že se snaží mě opustit, nebo že se snaží opustit vesnici které sloužil. Pár kilometrů na to, stále nepozorovaně mě to přestalo bavit a zkřížil jsem mu cestu svým dopadem před něj. Tehdy jsem se ho ptal kam jde a proč má u sebe všechny své věci. Že půjdu s ním, dokonce jsem byl tu noc pozitivní a usmíval se, což se u mě moc často nestává. Dokonce jsem měl i proslov o tom jak společně dosáhneme cíle natolik velkého aby Shisui mohla být hrdá. Jenomže ten blb se stále díval pod sebe, na své nohy a jeho ramena se každou mou větou začaly výrazněji pohybovat až se začal hlasitě smát. Já se smál taky, než jsem spatřil ten výraz v jeho obličeji. Měl výraz toho muže tehdy z tržiště. Šílený výraz zabijáka toužící prolít nevinnou krev pro své pobavení. Neznal jsem ho takového. Můj bratr mohl být arogantní a egoista, krutý a nemilosrdný, ale nikdy nebyl zcela bez citu. Jenomže toto monstrum co předemnou stálo se ani trošku nepodobalo člověku kterého jsem natolik miloval. Naprosto bezmyšlenkovitě se odrazil od země a zaútočil na mě svým mečem. Jeho rychlost se mohla rovnat té mé a tehdy jsem jeho první útok zablokoval. Nechtěl jsem s ním ale bojovat, bál jsem se ho, bál jsem se že mu ublížím a proto celý náš souboj trval zhruba hodinu v kuse ve stylu mé defenzivy a jeho attacku na mě. Mockrát jsem měl možnost mu zasadit ránu stejně drsnou jako on mě, kolikrát jsem měl možnost mu projet meč tělem ale neudělal jsem to. Stále jsem si naivně myslel, že to je bratrský souboj který skončí vyčerpáním a následně se společně, nesoucí vzájemně za ramena jako tehdy při odchodu od Shisui doplazíme až před bránu Bochigakure no Sato. Byl jsem vážně naivní. Ve chvíli kdy jsem nastavil svým postojem konec souboje, že jsem vyčerpán on opět zaútočil. "Co to děláš, Kyo? Přestaň už!" Má slova k němu absolutně nedoléhaly. Jako kdyby je ani nezaznamenal. To co na mě neustále pokřikoval byly výčitky toho jaký jsem. Že si beru všechnu jeho slávu při tom jsem podělanej srab v plenkách bez špetky talentu a jak se někdo vůbec opovažuje ho srovnávat s takovou nulou jako jsem já, které jako jediné co jde je používat kus ledu ve kterém taky jednou chcípnu. Jeho slova byla vážně krutá, ale to čím mě zcela odzbrojil bylo něco jiného. "Shisui tehdy neumřela na nemoc, spletl jsem při minulém výletu suroviny pro výrobu prášků, umřela mou chybou dítěte." V tu chvíli jsem se zastavil, dívajíc se mu do očí. Proč mi toto nikdy neřekl? Nebyl bych na něj nejspíš naštvaný, ani bych mu to nevyčítal, byly jsme malé děti. Jenomže on to měl schované, šetřil si to na tento den, protože věděl jak moc pro mě byla drahá tato osoba, kterou si sotva v paměti vybavuji, i přes to pocit na ní byl velmi silný a intenzivní, hřál to co na mém tělo bylo zmrzlé. V tu chvíli mé nepozornosti a zaskočenosti provedl svůj tah, kdy mě ostřím svého nože rozřízl napříč mému tělu. Krev která ze mě vytékala zalila zasněženou a zmrzlou půdu. Díval jsem se vzhůru, na nebe ze kterého padaly vložky, avšak zasaženou ránou na mém těle začaly rozmrzat a mělnily se v kapky deště. Tehdy jsem nedokázal uvěřit tomu že bych opravdu mohl umřít rukou svého bratra, své krve a nejbližšího člověka ve svém životě. Dvojčetem které mi mělo být nejvíce podobné a za to bylo nejvíce odlišné. Ve snaze mu ještě něco říct, když na mě hleděl pohledem který v sobě neměl ani kapičku smutné emoce, jsem zavřel oči a upadl do bezvědomí. Byl jsem mrtvý. Ano, opravdu byl, ale na na dlouho. Tehdy chybělo pár sekund k tomu aby mě již nenahodily zpět. Nejlepší medikové z Bochigakure no Sato byli těsně za námi a okamžitě mě začaly léčit, přímo venku proběhla obří ninja operace která trvala několik hodin. Během nich se kolem mě stihl postavit stan a donést vše potřebné, na převoz totiž nebyl čas. No a Kyo? Zmizel ve chvíli kdy se ke mě přiblížili. Byla na něj vyslána pátrací jednotka která potvrdila to že nebyl sám. Utéct se mu podařilo jenom díky někomu jinému, který byl vyšších ranků než on sám. Zřejmě si bratr do dnes myslí že jsem již mrtvý. Nevím, od té noci jsem ho neviděl. Zůstal mi po něm ale hezká památka a já mu taky něco...nechal. Tím jak mi byl podobný, tak pokaždé co se musel podívat do zrcadla, musel vidět i mou tvář což jsem mu vážně nezáviděl. Moje ambince k tomu ho najít a kontaktovat? Tak, nebránil jsem se tomu, ale že bych po informacích přímo šel, to se také nedá říct. Nevím ani jestli je živý. Jenom cítím že ano, nevím, možná jsou dvojčata v tomto nějak zajímavě propojené. Jenomže, neměl jsem příliš možnost k tomu něco takového udělat. Jsem stále chuunin a moje mise bývají spíše nudné, než-li zajímavé. O mého bratra se starají lepší a zkušenější než jsem já a zřejmě informace o něm nejsou tak úplně k nahlédnutí veřejnosti. Takže jsem to nějak neřešil.

Dlouhou dobu jsem se stabilizoval, včetně hojení, operací a rehabilitací asi tak tři a půl roku. Kvůli této pauze jsem se zřejmě dostal na průměr naší generace. Už jsem nevyčníval, nebyl jsem mezi nejlepšími, nebyl jsem mezi jistou elitou, ale stal se ze mě obyčejný shinobi, nyní už ničím nezajímavý, nepotřebující žádné speciální mise ani tým. Vlastně jsem byl dlouho bez týmu a k žádnému jsem ani nebyl připojen, nebo jsem žádný nedostal. Bochikage zřejmě chce abych na sobě ještě zapracoval, takže v momentální situaci stále trénuji v klanu, snažím se vykonávat mise které jsou mi přiděleny a nijak...nevyčnívat. Můj postoj mi zůstal, i přes to že moje odvaha byla větší než kdy před tím. Ten děs co jsem bratrovi vyděl v obličeji nejspíš nikdy nezapomenu. Nebál jsem se, ne, od té noci už nikdy. Byl jsem k lidem upřímný a když jsem nemusel nic řešit, neřešil jsem to.


Naposledy upravil Kenshiro dne Sat Apr 14, 2018 3:13 pm, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kenshiro
Chuunin
Chuunin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 16. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Kenshiro    Mon Apr 09, 2018 10:50 pm

Done
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Re: Kenshiro    Wed Apr 11, 2018 6:12 pm

Mmm schopnosti jako takové máš asi domluvené^^.. co se mi moc nelíbí jsou body v pečetích, protože mi to na jednu ruku přijde málo^^
Taky se mi moc nelíbí to zabíjení v geninských letech, když jsi byl ještě extra dítě. Nešlo by to posunout až na toho chunina?
Jinak příběh hezký, po nějaké domluvě nemám problém povolit^^
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kenshiro
Chuunin
Chuunin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 16. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Kenshiro    Wed Apr 11, 2018 6:45 pm

No, ty body, je to na úrovni B-ranku podle tabulky v BOD. Haku byl prý chuunin i přes to že měl některých ohledech B-rankovou úroveň (ninjutsu a rp) a ovládal to s přehledem, takže mi přišlo že to je nejvyšší počet který na úrovni chuunina mohu dát, abych byl schopen to ovládat stejně jako on s tím že moje postava je v podstatě totožná té jeho, až na to že pracuji s mečem, ale je to jakoby kopie jeho samotneho.

Ohledně zabíjení v geninských letech, klidně to mohu omezit ale Bochigakure je proslulá svou krutostí a tvrdým režimem. Proto jsem tam dal že jsem v těch letech byl v elitní jednotce naší generace (já, bratr a sensei, nebyl to klasický tříčlenný tým geninů) a na chuuninských zkouškách této vesnice (země) se nijak nemazlí jak v jiných vesnicích, tam to je prostě "zabijte se mezi sebou, nejlepší zůstanou" Very Happy takže na to byla potřeba nějaká zkušenost z boje aby se moje postava do těch zkoušek vůbec dostala. Samozřejmě většinu vražd mohu napsat a přenechat senseiovi. Stejně je Kinshiro takový distancovaný a nechával toto na bratrovi a senseiovi tehdy, nerad zabíjel malé děti (nevinné) a už vůbec nezabíjel sám, zabíjeli v týmu (sám by to určitě nezvládl) proto jsem napsal v týmu Very Happy. Pokud je to ale nutné, klidně to upravím.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Re: Kenshiro    Sat Apr 14, 2018 10:55 am

Ok, POVOLUJI^^
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Kenshiro    

Návrat nahoru Goto down
 
Kenshiro
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Postavy :: Schválene postavy :: Bochigakure-
Přejdi na: