Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Teiljo [NUKENIN]

Goto down 
AutorZpráva
Teiljo
Nukenin A-rank
Nukenin A-rank
avatar

Poèet pøíspìvkù : 8
Join date : 20. 03. 18

PříspěvekPředmět: Teiljo [NUKENIN]   Mon Apr 02, 2018 12:37 pm



Jméno:
Teijlo nebo prostě jen – „Tei“
Příjmení:
-/-
Věk:
24
Hodnost:
Nukenin A-rank
Vesnice:
Bochigakure
Kekkei Genkai:
Weather Manipulation







Jak vypadám?




Nooo..
Tak o to jsem se nikdy moc nestaral, prostě jsem se už nějak narodil. Nejsem moc vysoký, 180 cm to jistí a jsem poměrně dost hubený, nějakých 67 kilo. Co se týče svalů, no není to žádná hitparáda, takže žádného ranaře nečekejte, umím spíš líp utíkat!

Snažil jsem se nijak nevynikat, ale příroda to nechtěla a všichni mě furt otravovali dotazy na to, jak vypadám a co ovládám a proč a proč. Takže jsem prostě moc nezapadal. Mám bílé, někdy i lehce šedivé vlasy spadající na jednu stranu. A jo, vážně mi je jen 24. No, celkový můj vzhled podtrhují krvavě rudé oči, oči plné absolutního nezájmu a ignorace. Jo, prohlížím si vás, ale ve skutečnosti myslím na to, co si dám k obědu než, abych vás vážně pozoroval. Jste mi buřt. Neuvidíte mě se smát, neuvidíte mě se ani mračit. Prostě takový neutrál a lehce zvednutý pravý koutek úst.

Nestaral jsem se o to, jak extravagantně vypadám, takže, i když jsem měl radost, měl na sobě černý kabát, mimochodem, černá a bílá,ještě i ta červená a fialová jsou jediné kousky, co ve skříni najdu. Ale o můj vkus se nebojte, jako pěst na oko, měním počasí dle písknutí. Takže nějaký ten mráček nad hlavou mám pořád. Doslova. A ne jako v těch trapných meme chvílích.






Jaký jsem?








Autista, podivín, samotář, ten a ten? Bla, bla, bleh..

Nevím, co všem přijde zajímavé na tom rozebírat někoho jiného. A už vůbec nechápu, proč bych vám měl jako něco o sobě říkat.  Taky mě nezajímáte, já nezajímám vás a vyřešeno. Ne? Škoda.

Jak už jste jistě pochytili, asi nejsem úplně ten příjemný chlapík se kterými byste se dali do řeči. Já se vlastně ani do řeči dát nechci, proč taky? Ze slušnosti, tu nemám! Jsem dost uzavřený, ve své vlastní hlavě a ve vlastním světě. Nemluvím, když nemusím, neptám se, nemám stejně na co, protože mě absolutně nic ohledně vás nebo tohohle světa nezajímá. Ať se třeba všichni pozabíjí, já si půjdu lehnout.

Jsem flegmatik a ignorant. Nic mě jen tak lehce nedokáže rozházet, na všechno reaguju pokrčením ramen a rukama v kapsách. Maximálně ještě zívnutím! Nemám vlastní názor, nebo když už ano, vlastně vám ho nijak nevnucuji, protože ho prostě neříkám. Nemluvím, nebrečím, zásadně se neusmívám, prostě jen blbě čumím, jak mi často říkali. Asi bude lepší, když se vám popíšu tak, jak mě ostatní vidí, protože já jsem nikdy neřešil to, jaký jsem.
Každý den je pro mě rutinou, neřeším změny, neřeším budoucnost ani minulost, prostě si tak nějak proplouvám na tom svém obláčku a sem tam někoho zabiju, jen tak, když už se začnu moc nudit, což se mi poslední dobou stává neustále. Nejde ani tak o to, že bych společnost zavrhoval, nesnášel a přeplo mi a chtěl jsem všechny povraždit. Spíš prostě nemám důvod hledat společnost, end of story. Ač jsem se ale snažil, jak jsem chtěl, být sám se mi nikdy nepodařilo. No když máte nad hlavou deštivý mrak nebo pomalu zvracíte duhu, lidé si vás všimnou. Popularita jak sviň.. no.. Nemám zájem!

Jsem podivín, jak mě častovali. Jen proto, protože jsem nikdy nezapadal do těch škatulek, které stanovily. Jen proto, že jsem ve dne snil, že jsem mlčel a pozoroval je a jejich marné pokusy o to žít, stejně se přetvařovali. To já neumím. Jen proto, že jsem se nesmál, nebavil, nepadal na dno ani nesahal ke hvězdám se na mě díváte skrz prsty. Proč?
Nic pro mě nemá smysl, jsem znuděný sám sebou a vlastním životem, ale vlastně to ani nechci měnit. Nechci být legenda ani se zapsat do historie, prostě mi jen řekněte, co se má udělat a já to udělám. A přestaňte tyhle sračky už konečně řešit.

Hah, tak tuhle otázku moc nechápu. Na jakou stranu se přikláním? Oni existují strany? V mém životě není nikdo zlý nebo dobrý, já sám to nijak neřeším, prostě konám tak, jak se zrovna cítím. A to víceméně vlastně nikdy nijak.
Život, smrt, jaký je v tom rozdíl? Všichni tam jednou skončíme, tak proč to odkládat?






Co umím?




Ovládám vrozenou schopnost manipulace s počasím.

Viz - Vlastní techniky

Wow, zní to fakt super, co? Jojo, ono to vypadá. Co vám povím, žádná výhra v loterii to není. Vlastně mi to celý život akorát tak překáželo. Až později jsem se naučil tvořit techniky, a naučit se ji využívat ve svůj prospěch než posměch a ovládat ji, ale je úzce spjatá s mými emocemi. Jelikož je najevo sám o sobě moc nedávám, projevují se prostě jinak, pasivně. Když se mi něco líbí, svítí slunce. Když naopak ne, dokážou i padat blesky, je to různé, stejně tak jako moje povaha. Ale nikoho to nijak neovlivňuje, dokud do toho nevložím chakru, pak to možná zabolí. Dokázal jsem se to navíc už alespoň částečně kontrolovat a usměrňovat.

Takže, aby bylo jasno. Dokážu ovládat počasí a to – déšť, sníh, vítr, blesky a slunce. Nehledejte zatím něco ultra OP, prostě jsem taková žába rosnička! Když poskočím, náhle prší nebo vyjde sluníčko, bezva.. Hm.

Naučil jsem se techniky, naučil to potlačovat nebo naopak vylepšovat a v tom spočívá celý trik!

STYL BOJE

Orientuju se spíš na boj z dálky, už jen kvůli vrozené schopnosti, jsem ten, co ostatním kryje záda (jasně!) zezadu, a nebo ještě lepší, utíká jako první (to spíš). Ne, ve mně nehledejte hrdinu ani nějaké charisma, žádné nemám a raději si zachráním vlastní krk nebo vás prostě bez slitování zabiju, protože je mi úplně jedno, kolik dětí máte doma, kdo po vás bude brečet, jestli jste špatní nebo zlí, protože jste zrovna stáli v mé cestě a mě prostě napadlo vás zabít. Takový je můj plán, zabiju prostě když chci. Jsem spíš ten, co plní rozkazy a na nic se neptá.

Co se týče inteligence, jsem velmi dobrý pozorovatel. Všimnu si, když změníte postoj, když zmizíte nebo když se pokoušíte o techniku a snažím se vymyslet strategii. No, moc mi nevychází, protože jsem někdy moc líný na to, to řešit, anebo mám parťáka, co prostě všechny zabije a začne se smát. Denki.. Ale to je jiná storka.

Takže takhle, snažím se přemýšlet, myslet dopředu a hlavně, když vidím, že prohraji, nevrhnu se do předem prohraného boje. Co se týče nějakého Taijutsu, tak na to jsem prostě poleno. Nedám nikomu ani pěstí. Takže se prostě snažím držet, co nejdál a maximálně se dokážu tak hbitě vyhýbat než rány vracet.

Jo a co s Genjutsu? No, takhle. Základní Kai ještě zvládnu a zbytek se musí pak nějak pořešit.

Tzv. bude to zlý! Zn. Rychle!








Můj život?



Part I.




Co na to říct, co byste tak chtěli slyšet. Narodil jsem se, nevím, kdy a nevím, ani komu. Řekl bych, že někomu, kdo prostě zapomněl, jak to na světě chodí a dítě potom nechtěl, tak se ho chtěl zbavit. Chápu to hele, nezlobím se, fakt. Netvařte se tak ubrečeně, prostě jsem se objevil na prahu jednoho ze starých opuštěných domů poblíž vesnice Bochigakure. A díky bohu mě tehdy nesežrala dravá zvěř, ani nikdo neodhodil pryč, ale naopak mě někdo přijal, ačkoliv jsem neměl nic víc než jen sám sebe.

Asi bych jí měl být navždy vděčný, i když život s Baa-chan, nikdy nebyl tak úplně normální. Nebyla to moje rodina, ale byla to jediné, co jsem znal. A já to tak nějak bral. Přijala mě jedna postarší paní, co sice věčně věků nadávala jako zedník na vesnici, na bolavá záda a bůh ví co ještě, mou výchovu nijak moc neřešila, dělal jsem si v podstatě, co jsem chtěl, ale aspoň vždycky upekla ty skvělé perníčky!

Baa-chan mi vyprávěla příběhy o Shinobi, říkala mi, jak dříve taky bojovala, prostě taková ta klasická pohádka na dobrou noc, kdy půlku příběhu stejně zapomněla nebo usnula a pak ho znovu asi 3x opakovala. Ale já jsem byl dítě nadšené, vždy jsem ji poslouchal, chtěl jsem taky v životě něco dokázat, chtěl bojovat po boku těch Shinobi a chránit, co je nejdražší. Yay, jak moc naivní si v té době byl. Vždyť si stejně neměl pro co bojovat. Takže tohle bylo moje story, pojmenovala mě Teiljo, prý podle její nějaké dávné lásky a já chudák nemohl protestovat, ale aspoň to úchylný jméno zkracuju na Teie a naučila mě mluvit, chodit a tak nějak normálně fungovat.


Part II.

Byl jsem takové to obyčejně zvědavé dítě, tehdy mě ještě věci okolo nějakým způsobem zajímaly a Baa-chan se rozhodla, že mě šoupne na Akademii, protože bych prý mohl něco dokázat. Viděla ve mně potenciál, protože jsem podle ní nebyl obyčejný, ale výjimečný. A nevím, jak to ta stará dáma udělala, ale měla pravdu, nikdy jsem totiž nezapadl.

Byl jsem dost plachý a zamlklý, ruch dětí kolem mě děsil, jejich úsměvy a pozdravy, snažil jsem se jim odpovídat, usmívat se, ale spíš jsem byl jen zamlklý a raději sám. A tak se automaticky začali odtahovat od toho, co bylo jiné nebo divné. A mě samota nikdy nevadila, naopak, sám jsem ji rád vyhledával. Se zkouškami Geninů se z toho tichého chlapce stala novinka číslo jedna. Nevím, proč to tak bylo, že když se mi něco nepovedlo, za okny Akademie se spustil hluboký a neproniknutelný déšť, proč mi sněžilo nad hlavou, když jsem se úporně soustředil na písemku, a nebo, když venku slunce zářilo tak pronikavě, když jsem konečně zkoušky úspěšně složil. Začal jsem pro ostatní být ten podivín a leč jsem byl snaživý a talentovaný, lidé se toho, co je jiné bojí, řeší to, dívají se na vás skrz prsty. Nikdy jsem se necítil odstrčený, protože jsem nikdy po přátelích netoužil. Protože jsem vlastně ani netušil, co to slovo znamená.

Přiznávám, byly doby, kdy mě štvalo, že jsem byl jiný.. Byly doby, kdy jsem sám sebe nesnášel, když jsem tisíckrát křičel a prosil o jejich pozornost, ačkoliv mi z úst nevyšlo jediné slovo. Jen ten černý mrak nade mnou, co vždycky všechny zaručeně ještě víc odradil. Byl to můj dar i prokletí. Slyšel jsem posměšky, slyšel jsem i obdivná hvízdnutí, ale vždycky jsem byl víceméně flegmatik, takže na to, abych to řešil, jsem byl až moc líný.

Co na to říct, dali mě do nějakého týmu. Nic mi neříkali, nedokázal jsem se socializovat, nedokázal jsem normálně komunikovat. Ne proto, že bych nemohl, já jsem prostě nechtěl. Nechtěl jsem stoupat výš nebo se snažit, snad jen kvůli Baa-chan, která mi vždycky upekla nějaké ty sušenky na oslavu něčeho, co jsem dokázal. Nikdy se na nic neptala, nikdy moje změny nálad a přicházející počasí neřešila. A možná proto byla člověk, ke kterému jsem se rád vracel.

Víte, nic pro mě nedávalo smysl. Proč se snažit být lepší, proč trénovat, proč svým kolegům chránit záda. Byl jsem já ten, kdo je při chunninských zkouškách nechal na holičkách a radši utíkal odevzdat svitek sám a schovat se, dokud oni bojovali. Možná jsem byl srab, ale nikdy jsem nebyl týmový hráč. Nechtěl jsem, neviděl v tom smysl. A tak jsem se stal chunninem, zatímco oni na mě házeli jen nevraživé pohledy a šuškali si za zády. Ale to já svého nepřítele poslal k zemi, ne oni.

Někdy v tu dobu, kdy jsem dostal vyšší hodnost, tak jsem zjistil, že přeci jenom, to podle mě naprosto blbé kekkei genkai nějak využiji. Začal jsem ho zkoumat, začal přidávat chakru, tvořit techniky. Sám jsem trénoval v lesech za vesnicí, sám se zdokonaloval. Nechtěl jsem tým, naučil jsem se být jen já sám se sebou. A vyhovovalo mi to. Vesnice, nezajímala mě. Kamarádi, neznal jsem je. Prostě a jednoduše, bylo mi to jedno.

Part III.


Někdy v období mých 18ti let, kdy mě, ani nevím kdo, přihlásil na Jouninské zkoušky, které jsem zvládl, samozřejmě sólo, samozřejmě, že s rukama v kapsách. Říkali mi dítě prokleté, ale to jen proto, protože mě neznali. Protože mě ani nechtěli znát a já nechtěl znát je.
No, co na to říct, babče už bylo dost let, a tak mě jediný člověk, co se na mě díval bez otázek, opustil. Byl jsem z toho chvíli smutný, což způsobilo pár potop a pár deštivých dní, ale jinak se zase toho tak moc nestalo. Smrt se pro mě nestala nočním děsem, naopak, přijímal jsem ji s pokorou, byla chladná, temná, jednoduchá.. Byla daná, pro každého z nás, a to jsem na tom obdivoval, že jsem to prostě nemusel řešit. V tu dobu jsem pochopil, že si přijde pro každého z nás. I pro mě.

Válka, přišla, věděl jsem to, když i mě povolali. Ale mě to nezajímalo, nechápal jsem, proč bych měl bojovat za něco, co nechci. Pro někoho, koho neznám. Takže jsem se bojům vyhýbal, stále více a více se pohyboval mimo vesnici, odmítal rozkazy Kageho, válel se v trávě a přemýšlel, přemýšlel nad tím, co vlastně od života chci. A zjistil jsem, že vlastně nechci vůbec nic. Byl jsem prázdná schránka, bez života, bez špetky jiskry. A takový jsem i doteď, s prázdným, tupým pohledem, s pokrčenými rameny, stéblem trávy v ústech a myšlenkami o jednorožcích. Protože mě prostě nic nebaví a nezajímá.

Kage prohlásil, že nejlepší službu, kterou pro vesnici můžu vykonat bude, když ji opustím. Tehdy jsem ještě za nukenina prohlášen nebyl, vydal jsem se zkoumat svět jako potulný. Byl jsem člověk dost prodejný, a taky dost užitečný. Potkal jsem spoustu lidí, spoustu žoldáků, spoustu i dobrých lidí a vždy splnil, co řekli a dostal za to zaplaceno. Neřešil jsem, jestli to bylo špatné nebo dobré, prostě jsem to udělal. Vyvraždil rodinu se stejným výrazem, stejně jako pomohl babičce s nákupem do kopce. Nerozeznal jsem rozdíl mezi zabíjením a pomáháním. Anebo možná poznal, ale prostě jsem ho neřešil.

A tak jsem se potloukal od vesnice k vesnici, od místa k místu, přespával v lese, v jeskyni, ve vesnici, kdekoliv.. Protože jsem toho k životu moc nepotřeboval. Já nechtěl být hrdinou, nechtěl jsem být milován a opěvován. Války lidí, kteří prostě chtěli jen víc moci, mě nezajímaly, nechtěl jsem bojovat pro něco, co nemá význam. Nejspíš jsem se celý život snažil najít ten svůj. A nebo taky ne.



Part IV.









Vesměs, byl můj život jedna velká nuda. Jedna velká směs vražd, co neměli smysl, vražd, co prostě se staly, aniž by je někdo dál řešil. Výčitky? Nebuďte směšní, nikdo mě nevychoval, nikdo mi neukazoval, co je dobře a co špatně a já sám, jsem si nikdy nevybral stranu. Díky počtu mrtvol, co jsem za sebou jakožto nájemný nukenin nechal, mě vesnici zapsala i na onen list hledaných. Konečně si mě taky všimli, ale ani jsem nestál o to mít pověst zabijáka. Lidé přišli, odešli. Dostal jsem úkol a splnil ho, jak jednoduché. Jsem člověk bez emocí, protože jsou na mě příliš složité. Vše přecházím s kamenným výrazem, výčitky nemám, neznám slitování, prosení o milost nebo snad něhu. Ne, tu rozhodně ne, ženského pohlaví se bojím jako čert kříže a vypít alkohol, radši se poleju kyselinou. Protože prostě nepotřebuju něco v životě, co mě bude uspokojovat. Nehledám to, nepotřebuju to.
Brzy jsem začal být známý, známý tím,že když svítí slunce a rázem se zatáhne, je něco špatně. A to byla ta chvíle, obyčejný večer v jednom zapadlém hostinci, kdy jsem si vychutnával šálek večerního čaje, když přišel on. Denki. Jeho šílený úsměv a jen trpká chuť mého oblíbeného šálku..

Probudil jsem se spoutaný, on se všemi svými nástroji, v masce s těmi šílenými oči. Viděl jsem tu touhu, tu jiskru, ten úsměv, který mě sám tak chyběl. Chtěl mě zabít, prostě to podal, že mě rozpitvá a bůh ví, co udělá. A já? Já mu na to tehdy akorát pokrčil rameny. Nějaká sebeúcta, nejspíš jsem ji kdysi dávno měl, ale nebojoval jsem boj, co je předem prohraný. Na to jsem neměl ambice. Věděl jsem, že každý jednou umřeme a jestli to má být teď nebo za týden, nebo, že mě ve spánku podřízne jiný nukenin, tak to prostě přijde. A namísto toho, aby to vážně přišlo, tu stále jsem. A bohužel, s tímhle bláznem hned za zadkem. Furt mě pozoruje a zkoumá, zapisuje si a hodnotí a já prostě jdu životem dál. A možná ho strpím, protože dělá přesně tak skvělé sušenky jako tehdy Baa-chan. Jediný důvod, proč vlastně občas nade mnou svítí slunce a občas mi jeho přítomnost ani nevadí. On mluví, on přehání a já ho nevnímám, klasické duo k pohledání.

Takže takhle jsem skončil, pořád plníme nesmyslné úkoly, potloukáme se světem. Denki obdivuje a hledá a já jen krčím rameny. Občas někoho zabijeme, občas někoho přepadneme. Pro mě to nemá význam a Denki ho aspoň rozpitvá. Nevím, co s mým životem bude dál.

A vlastně mě to upřímně ani nezajímá.






Techniky:

Pasivní technika - měnící se počasí dle jeho nálady.

+ všechny vlastní techniky jsou sepsány zde:
http://ournewage.forumczech.com/t539-tei-techniky

Body:

Ninjutsu – 5
Taijutsu – 4
Genjutsu – 3
Inteligence – 4
Síla – 3
Rychlost - 4
Chakra - 4
Ruční pečetě – 3
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Re: Teiljo [NUKENIN]   Mon Apr 02, 2018 1:38 pm

Povoluji:33
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
 
Teiljo [NUKENIN]
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Postavy :: Schválene postavy :: Nukenini-
Přejdi na: