Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Shiro Hōzuki [A-JONIN]

Goto down 
AutorZpráva
Shiro Hōzuki
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 11. 03. 18

PříspěvekPředmět: Shiro Hōzuki [A-JONIN]   Tue Mar 13, 2018 10:41 am


I'm on another level..




Věk: 19 let
Datum narození: 16.8.
Pohlaví: Muž
Vesnice: Koteigakure no Sato
Hodnost: jonin A
Váha: 84 kg
Výška: 196 cm
Rodina: Shinka Hōzuki (matka), Theo Ito (otec)
Klan: Hōzuki
Kekkei genkai/Hijutsu: Hōzuki Hijutsu
Elementy: Suiton, futon
Krevní skupina: AB+



Moje máma je asi největší ignorant na světě a táta je prostě hovado, není teda asi moc velkým překvapením, co ze mě vyrostlo za zmrda. Upřímně, já si nikdy nedělal těžkou hlavu s tím, kdo jsem, nesnažil jsem se změnit, nesnažil jsem se to skrývat, protože to prostě nepovažuju za špatné. Svět potřebuje hajzly, jinak by ti hodní nevypadali tak chrabře, že jo Uchiho, a holky by neměli tajně o čem snít, že Mirai?..
Zpět teda k mojí povaze. Jsem kombinací povah mých rodičů a dělá to ze mě podstatně nevyzpytatelné individuum. Nebudu lhát, jsem ten typ, co jednou blbý kecy přejde pokrčením ramen a podruhé vám jí bez rozmyslu natáhne. Někdy mám prostě svoje líné dny, kdy nepromluvím, neotevřu oči, kdy by mě nevyprovokovala ani urážka na velikost mýho ptáka, ale pak jsou tu ty kurva dny, kdy bych mlátil i za hlasité nadechnutí. Jsem sebevědomý egoista, co si o sobě myslí fakt hodně, přiznávám. Táta to ve mně pěstoval.
Dobře si pamatuju, jak do něj strejda Ryota hučel, že ze mě vyroste stejnej kretén, jako je on, a jako popravdě měl pravdu, ale pokud mi táta dal nějaké dobré vlastnosti, jsou jimi upřímnost a odvaha. Ačkoliv kde kdo by se mi vysmál, že v mém podání teda fakt dobré nejsou. Protože upřímnost u mě znamená spíš absence citu pro takt, co na mysli, to na jazyku a že u mě to většinou nebývá nic vychovaného a odvaha, to bych spíš nazval šílenstvím. Vrhnout se mezi bandu nukeninů? Prosím. Provokovat mou milovanou sousedku s bakutonem a geny šílených rodičů? Bez problémů. Oznámit holce během sexu, že má menší prsa než její ségra? Ale jo, i to tu už bylo.. Jsem ten typ, co prostě nemá před ničím úctu ani respekt, na mě nechoďte s žádnejma sračkama o pravidlech a výchově. Budu mít jen arogantní úšklebek a zdviženej prostředníček.
Na rozdíl od táty, který je prostě jen badass-pohled sem, mrdnu-ti-jí-do-ksichtu tam, já trávil hodně času u sousedů, takže jsem větší provokatér a rád se do lidí navážím a pěkně si rýpnu. Jsem ten šikanátor z vašich nočních můr, nevypočitatelný a nepředvídatelný, o tom žádná. Arogantní, sobecký, vždy a za všech okolností ten nejlepší, ten co budí v ostatních strach.. nepřipomíná ti to něco, tati? Pamatuju, jak jsi mě hrdě poplácal po rameni, když jsem prvně přetáhnul Uchihu hrabičkama na písek. To mi byli čtyři a od tý doby se nic nezměnilo. Místo trestů a výchovy mě v tom mém zmrdství vždycky podporoval. A máma? Na to je škoda i mávnout rukou, to je pro ni moc velkej pohyb. Od ní mám ten pocit otrávenosti téměř při čemkoliv, co dělám. Je fakt málo věcí, co mě dokážou zaujmout. Obvykle jen blonďatá desítka a vychlazená dvanáctka.
Co se týče mě a společnosti, moc jako do hovoru nejsem, ale i přes to bývám středem pozornosti všude, kam přijdu. Je jedno, jak moc na lidi blbě čumím, odsekávám, vyhrožuju nebo se chovám jak hovado, stejně je to ke mně táhne, to je prostě aura. Táta tomu říká charakter, já si teda spíš myslím, že je to podlejzání, protože kdo není se mnou, je proti mně a proti mně, haha, tak to fakt nechceš kámo!



Co o mě říct, jsem zkrátka perfektní. Vyrostl jsem z toho malého caparta do úctyhodné výšky téměř dvou metrů, nabral nějaké ty svaly, překvapivě posilováním a ne žraním steroidů, takže je dokonce i umím použít, znáte to. Přehlédnout mě, tak to se fakt nestane. Nejen kvůli té výšce, ale hlavně kvůli mému vzhledu. Ačkoliv je to dost zvláštní, hodně se podobám na matku, nejen stylem boje a schopnostmi ale i tváří, a hlavně těmi vlasy. Ano, jsou fialové, ale kvůli tátovi je mám o něco tmavší než máma. Alespoň něco. Z tátovo strany mám jen ty oči, zelené a výsměšné, tolik nepodobné máminu laxnímu pohledu.
Od patnácti, kdy mi táta dal jako narozeninový dárek první kérku, je sbírám, na mém těle je jich nespočet – jako památka na těžký souboj, sázka s tátou nebo strejdou Ryotou, jako projev mé nekontroly po vypití láhve vodky. Nějak to upřímně moc neřeším. Pak taky ty piercingy v nose a pod rty, to jsem zase pro změnu chtěl nasrat otce a potvrdit mu, že Ryota je podle mě fakt lepší táta než on. Jasně, pak jsme se usmířili a pořádně se ožrali, ale ty kovové cvočky už mi tak nějak zůstali.
Co se týče mého oblékání a tak podobně, rozhodně nejsem ten typ, co by to nějak řešil. V podstatě nejčastěji to bude bílé tričko a kalhoty, v jednoduchosti je krása, vlastně ve mně je krása, ne asi! Co ale obvykle vždycky budu mít, je šátek ve vlasech. Nosíval jsem ho, protože se na to prostě dobře balí holky, ale teď už je to prostě věc, která ke mně patří. A ty holky na to taky jedou pořád *Úšklebek*.



Hádám, že když jsem se narodil, táta si povzdechl s tím, že mám ty vlasy po mámě a alespoň si říkal, že bojovat budu po něm, ale to se spletl. Jsem prostě Hōzuki a není to jen tím, že se moji rodiče nikdy nevzali a já mám teda jméno mojí mámy.
Jo, táta je jeden z nejsilnějších shinobi ve vesnici a jeho unikátní schopnost mě kolikrát dostala na kolena při tréninku, ale jestli je v naší rodině někdo fakt děsivej, je to máma se vším tím tichým zabíjením a mečem, co si žije vlastním životem. Nejsem naštvanej, že mám schopnosti po ní, i když mít ty otcovo ruce, už nikdy bych si nešel pro pivo po svých, jestli se chápeme.
No tenkrát se tvářil fakt nasraně, když se u mě probudila pasivka a já se prostě rozpadl na vodu, ale myslím, že časem se s tím smířil, protože i když by to nikdy nepřiznal, myslím, že máma ho fascinovala právě tím, že rozhodně jako ninja nebyla k ničemu. Nikdy jsem je bojovat neviděl, ale kdyby jo, vsadil bych si na ni, sorry tati, i když zase zabít mojeho otce, to chce víc než jen jednou..
Takže teda suika no jutsu a pochopitelně suiton. Časem jsem objevil i druhý element, kterým je futon.
Po mámě mám nadání na boj s meči, tak nějak to ke mně za ty roky už patří. Za pár let od získání elementů jsem ještě epicky získal Samehadu od mámy, ale o tom se určitě ještě rozhovořím někde níž, protože jsem byl jakože fakt bad-ASS!
V boji kombinuji taijutsu a ninjutsu. Boj se mnou vždy trénoval hlavně táta a byl to také on, kdo ve mně vypěstoval tu chladnokrevnost a bezcitnost. Neumím se slitovat, když jde o boj. Nezastavím se. A nevzdám. Další věc od tebe, co? Radši bych tam umřel, než zamával bílým praporkem.
Pokud jde o taijutsu, hodně spoléhám na rychlost a sílu. Co se týče ninjutsu, nikdy jsem nebyl tak dobrý ve skládání pečetí, ale taky to není žádná trága. Styl boje je stejně jako já chaotický a nejasný. Někdy vyrukuju s brilantním plánem, pasti nebo schovávačky, taktizuju a manipuluju, prostě celej táta a někdy jako bych byl línej o tom třeba jen přemýšlet, prostě vytáhnu Samehadu a na féra to tam všechno pozabíjím. Umím být hlučný a brutální, umím být tichý a nenápadný. Obvykle to ale nezáleží na situaci na bojišti, ale na náladě, kterou mám, a to asi lidi trochu sere.
Když bojuju, jsem sólista, bez výjimky. Spíš bych řekl, že je nebezpečné mě posílat někam s doprovodem, protože když bojuju, ztrácím zábrany a obětovat někoho kvůli výhře? Nenechte se vysmát, já nejsem žádná sudička z pohádky. Já jsem ten, kdo zvítězí.. za každou cenu.



„Váš syn uhodil toho mého!“ zvedla poněkud otráveně hlavu a podívala se na druhé, tlusťoučké hnědovlasé dítě s monoklem pod okem.
„No a?“ konstatování, které maminka asi nečekala. Otevřela párkrát pusu jako leklá ryba a pak se zamračila.
„Udělejte s tím něco!“ hudrování ji donutilo obrátit oči v sloup. Proč musí pro Shira do školky ona? Co kdyby se jednou zvedl pán tvorstva a došel si tam on! Jenže to by asi taky nebylo fajn, všechny ty matky, které by se na něj vrhli, protože by jim to přišlo děsně roztomilé. Zamračila se. Ne, žádná školka, Theo! To tak, zvedat ti ego! Žárlila? Neeee, vůbec!
„Můj táta říkal, že děti si to mají vyřídit mezi sebou, tak ať mu taky jednu vrazí a je to.“ Pokrčila rameny a několik dalších matek za ní dlouze vykřiklo, dvě volali na linku týrání dětí a jedna se sesunula na zem v breku. Maminka malého vepříka s ní ale nejednala poprvé.
„Váš syn není fyzicky zasažitelný!“ vedla dál svou, ale v tom jí věnovala zářivý úsměv.
„To máte pravdu, ale to už není můj problém. Takže adie, holky!“ mávla na ně a hrdě šli– Shiro, kterého vedla za ruku, se tvářil jako Theo, co právě vyhrál fifu, a jejich arogantní zjev dokreslovalo balení plínek, které táhla, protože byly na polovinu zlevněné.



*Tváří se otráveně* Co říct. Narodil jsem se víceméně omylem. Když jsem byl malej, občas mi říkali Omyle a já to nesnášel, ale když jsem dospěl a pochopil to, přestalo mi to vadit. Musím totiž uznat, že naši nejsou rodinné typy, ačkoliv i přes to jsem si nikdy nepřišel o něco ochuzen. Moje dětství nebylo obvyklé, růžové a plné lásky jako tomu bylo u sousedů, ale nikdy jsem se necítil nešťastný.
Máma mi o tom vyprávěla jen jednou, to když jsem se jí jako naivní děcko, kterému teta Yui cpala do hlavy pohádky o pravé lásce, zeptal, jak se proboha dali s tátou dohromady. A ona mi popravdě odpověděla, že láska to rozhodně nebyla. Tehdy to samozřejmě neřekla naplno, ale došlo mi to později, když jsem stejné vztahy začal vyhledávat i já sám. Prostě sex. Jenže se pravděpodobně něco podělalo, škoda, že na tohle téma se se mnou nechtějí bavit, docela rád bych se tátovi vysmál s tím, že neumí použít gumu, ale asi bych měl bejt vděčnej, protože právě kvůli tomu jsem se narodil. Prostě omylem. Moc dobře si teda nedovedu představit, že máma říká tátovi, že je těhotná a jeho první reakce není zdviženej prostředníček. I když nadšenej nebyl, tím jsem si jistej. Nejspíš ani máma ne. Bylo jí sotva osmnáct a čekala mě zrovna s ním. Vyhlášeným děvkařem a někým, koho se bála půlka vesnice. Prý ale to těhotenství bylo dost riskantní a právě tehdy, říkala, se nějak s tátou dali dohromady. Asi se o ní fakt bál. Spiklenecky se usmívala, když mi říkala, jak se o ní staral. To jsem si neuměl představit, můj táta si sám neohřeje ani párky! Vlastně mi o tom nejvíc prozradil strejda Ryota, tátův nejlepší kamarád a soused. Protože si rád dělá srandu, že byl táta jak ženská s krámama, když jsem se měl narodit.
Takže dítě ignorantky a zmrda. Výhra v loterii. Místo pohádek jsem usínal tátovi v klíně při fifě, hrdě svíral ovladač, který nebyl připojený a dmul se pýchou, že jsem tátovi pomohl vyhrát šampionát. Ani máma nebyla moc mateřský typ a místo pohádek vyprávěla o jejím bratrovy. Strejda Shiro byl v době mého narození už dávno pod drnem, ale jeho jméno jsem dostal já. Zatlačuju slzu. Mámino rodiče ti byli v jiné vesnici a děda akorát nadával, že si máma začala s nějakým **** nepřítelem z Iwy, tátovo rodiče zase remcali, že máma není z dobré rodiny a táta si měl vzít nějakou velkokněžnu. Prostě my jsme rodina plná lásky! K prarodičům z Kiri nechodím vůbec, k tátovo rodičům občas, když potřebuju prachy. A nebo pro otcovo pobavení, má fakt rád, když se jeho rodiče klepou hrůzou, zatímco jejich povedený synáček a ještě povedenější vnouček na ně hází vražedné pohledy. Co k tomu dodat, ze mě nemohlo vyrůst nic normálního. Neměl jsem klasické hračky a naše domácnost,.. no občas lítalo nádobí, občas se vyhrožovalo smrtí a někdy bylo slyšet z ložnice cosi jako: Ah, nesnáším tě,.. já neřekla, abys přestal! A tak to bylo pořád. Hádky, nadávky, ale myslím, že i tak se měli rádi. Nějak. Jinak..

„You and me are like drungs & candy
And I don't wanna give it up.“ *Tiše si brouká*

Protože tátův nejlepší kamarád bydlel hned vedle, nevím, proč si táta kupoval dům vedle Ryoty a Yui, když na to po zbytek svého života nadával, ale zkrátka byli hned za plaňkovým plotem s dírou, jejich dům obrůstal láskyplným břečťanem a vždycky se zdálo, že zatímco nad naším domem se schyluje k bouřce, nad domem Akiseů zářilo slunce a div ne duha. To ta láska. Nikdy jsem neviděl nikoho víc zamilovanýho než rodiče Mirai.
Samozřejmě si už nepamatuju, když se narodila, to mi byl rok, ale kam až moje paměť sahá, tam je ona – neřízená rusovlasá střela. Přišlo mi, že je to prostě rodina. Buď byla ona u nás nebo já u nich, nebo později v domku na stromě mezi oběma pozemky, kam teď chodím hulit, aby se naši nehádali, protože máma to obvykle hází na tátu. Což není daleko od pravdy, ale to odbíhám. Naši rodiče se neustále sházeli a já a Mirai byli pořád spolu. Má pokoj na půdě stejně jako já a naše okna jsou naproti sobě. Stačilo přelézt z jednoho domu do druhého a už jsme si hráli. Měli jsme spoustu tajných signálů, hlavně jsme na sebe blikali baterkama. Moje dětství, to je prostě průser za průserem po jejím boku. Ty vzpomínky jsem nezapomněl – jak mi stojí na ramenou a krade sušenky, jak hračkou pro kočky otravujeme oba otce s kocovinou, to jak vyvolávala bitky s klukama z ulice, zatímco já v roli učitele spokojeně kývu hlavou. Tehdy byla všechno, o co jsem stál. Nepotřeboval jsem se předvádět, nebyl jsem tak moc arogantní, dokonce jsem se i usmíval, to ani nešlo, když jste byli v tom domě věčné lásky a pohody, kde se všichni usmívali. Ryota a Yui pro mě byli jako druzí rodiče, kteří mě milovali stejně jako Mirai a jsou taky jediní, ke komu se chovám s kouskem slušnosti.

Home
A place where I can go
To take this off my shoulders *Dívá se z okna na spravený plot*

Jestli jsem někdy někoho fakt nesnášel, jakože ne ten pocit, kdy vás nasere maník v hospodě, vy mu rozmlátíte půllitr o hlavu a jste zase ready, ale skutečný pocit, který ve vás narůstá roky, tak přesně tohle jsem cítil k Uchihovi. Itama byl dítě dvou legendárních Uchihů, kteří někdy chodili na návštěvu k Akiseům, protože Yui byla kamarádkou Itamovi mámy. Byl starší než já a Mirai a upřímně, vždycky to byl idiot, už od plenek. Takový to geniální dítě, z něhož vypadávají jenom chytré věci, od slov až k hovnu. Byla to vina Ryoty a Yui, že jsem se vždycky jednou za čas ocitnul na pískovišti mezi ním, který do písku psal úhledně svoje jméno a Mirai, která si ho pro změnu rvala do pusy, protože měli neustále potřebu stmelovat naše tři rodiny. Táta Uchihovi nesnášel. Myslím, že on ve mně vypěstoval to opovržení, upřímně asi se bál těch sharinganů všude kolem, protože genjutsu je jeho slabinou. Takže on věděl, že Uchiha je lepší a vím to i já dnes. A sere mě to. Itama je můj rival. Ve všem. Mirai ho ale měla vždycky ráda, culila se na něj jak rozinka, zatímco já plánoval útok hrabičkama na písek. Táta mě vždycky hrdě poplácal po zádech, když jsem přišel nahlásit, kterak jsem to odporně chytré děcko zpacifikoval. Upřímně nejradši jsem na celém Itamovi měl rád ty chvíle, kdy se všichni ti snobsky vyhlížející Uchihové sebrali a zase odešli do Konohy. Pak byla Mirai zase jen moje.
Samozřejmě jsme si pořád jen nehráli, byli jsme děti Ryoty a Thea, táta trval na trénincích, ačkoliv v porovnání s tím, co se mnou začal cvičit o pár let později, bych to skoro nazval hraním. Taky nás s Mirai zapsali na akademii, to bylo prostě nevyhnutelné a když na to vzpomínám, měl jsem školu rád. Sedával jsem v zadní lavici, obvykle to byla Mirai, kdo hrozil výbuchem, jestli nepovolaný neopustí naše místo a pak jsme celé vyučování prokecali, zlobili, provokovali, prostě dvě děcka, z nichž jedno bylo nadměrně hyperaktivní a druhé nevychované. Teta Yui dělávala bezvadné svačinky, každé ráno stála s Mirai před domem se dvěma papírovými sáčky, z nichž jeden nesl její a druhý moje jméno. Ty infantilní vzkazy, které ke svačinkám přibalovala sice už nemám, ale obvykle mě rozesmívalo, když sem tam udělala sváču máma a v ní byl papírek se vzkazem: Jídlo, máma.. nebo Nemlať to dítě, matka mě otravuje. Prostě naši byli vždycky trochu jiní.
Na akademii se mi dařilo, dalo by se říct, že jsem byl docela nadané dítě. Mirai byla zase docela loser, ale nikdo si nedovolil jí šikanovat nebo se jí vysmívat, rád bych poznamenal, jak jsem ji hrdinsky zachraňoval, ale Ai se vždycky uměla ubránit sama. Do dneška se musím smát tomu, jak dokázala zmlátit holýma rukama těch pár třídních jakože ranařů, protože řekli, že její táta je šílenec. Což mimochodem je, ale znáte to. Já na tom byl v pohodě, i když jsem neposlouchal, zvládal jsem to s přehledem, Mirai mívala problémy, ale vždycky měla motivaci právě v Ryotovi, takže nakonec jsme akademii ukončili společně. Hádám, že ten, kdo vytvářel týmy geninů, byl některý z našich bývalých senseiů, protože na náhody nevěřím a jak správně hádáte, já a Mirai jsme pokračovali jako členové týmu 14. Naším senseiem se stal Yukio, kterého jsme dávno znali, protože Mirain otec byl zase jeho senseiem. A bylo to s podivem, protože Yukio-sensei a Mirai byli, alespoň co se vlastností týče, naprosto stejní. Já v té době byl dost jako máma, spíš tichý, málo výřečný a bez většího zájmu a naše trio doplňoval Akai, který nosil brýle a na první pohled to byl šprt bez sebemenšího talentu.
Yukio-sensei nebyl jenom tak obyčejnej týpek, nikdy nás nedržel zpátky a někdy jeho nápady skoro vyznívali tak, že je stejné děcko jako my, ale bylo to fajn, alespoň jsme nedělali žádné nudné mise a když, Yukio nebo Mirai to vždycky podělali, takže to nakonec stejně byla zábava. Byli jsme dobře sehraný tým – ten šprt, co měl informace, Mirai, která šla do všeho bez většího přemýšlení a já, který zachraňoval, co se dalo. Neměli jsme problémy, a proto jsme byli k chuninským zkouškám připuštěni daleko dřív, než bylo obvyklé. Musím se tomu smát, tehdy jsem neuměl skoro nic, leda tak suika to jutsu a s tím jsem si vystačil na všechno. Táta mě v té době moc netrénoval, myslím, že mu vadilo, jaký jsem v té době byl. Tehdy jsem totiž víc zapadal do rodiny Akise než do té naší. Ty zkoušky vyhrála vlastně Mirai, protože proti jejímu bakutonu nikdo neměl šanci. Byl jsem tehdy hrdý. Nevadilo mi, že jsem prohrál, bylo to naposledy, kdy jsem někomu jinému přál vítězství. Ryota potom udělal monstrózní oslavu pro ni a mě, kde se s otcem oba neskutečně zlili a zpívali staré šlágy, až se máma chytala za hlavu. Takže jsme byly chunniny.

And it's true.. I hurt too
Remember? I loved you.. *Tváří se, že se ho to netýká*

Společným týmem jsme pak byli ještě několik měsíců, než se stala ta věc. Pak jsem to byl já, kdo odmítal být dál členem a rozpadli jsme se. Takže jakže se ze mě stalo to, co jsem dnes? Všechno bylo tak sladké a růžové. No nebo jsem byl spíš já blbej a neviděl, že jsem jenom podělanej kámoš od vedle. V té době jsem o tom vlastně vůbec nepřemýšlel, nepřemýšlel jsem o budoucnosti, ani o holkách nebo smyslu. Jediná, o kterou jsem se zajímal, byla Mirai. To jí jsem měl rád, to s ní jsem se bavil, to ona o mě věděla všechno. Myslel jsem, že je to jasné. Že spolu zůstaneme už navždycky, že budeme mít stejný dům jako naši rodiče, že spolu budeme mít spoustu dětí a pokojně obrosteme břečťanem zrovna tak jako Mirain balkon. No kámo, to bylo fakt hodně naivní.
Nevzpomínám si, jak se to tehdy přesně událo. Pamatuju si jenom útržky. Znamení baterkou, podávala mi ruku, když jsem lezl do jejího pokoje otevřeným oknem. Měla rudé oči. Pamatuju si, jak se jí v mdlém světle třpytily na tvářích slzy. A pak to jen tak vyklopila. Uchiha jí odmítl. Vyznala mu lásku a ten idiot ji odmítl. Pamatuju si, jak jsem se cítil. Něco mezi zradou a nechápavostí. Já tě miloval, víš? To já měl být s tebou. To mě jsi se měla vyznat a já tě měl romanticky políbit při západu slunce. Ale brečela mi na rameni, protože ji odmítl největší kretén ve vesnici a já si uvědomil, že jsem celou dobu v posraným friendzonu.

♫ You're not my lover, more like a brother… I known you since we were like ten, yeah♫
S:„Do hajzlu Mirai, vypni tu posranou písničku!!“
M.„Polib si, blbečku!“

Po tomhle se ve mně něco zlomilo. Už jsem se na tebe nedokázal dívat jako dřív. Protože pokaždé, když jsem se podíval na tvoji tvář, cítil jsem vztek. A zradu. A bolest. A to nebylo nic pro mě. Začalo to nevinně. Párkrát se vytratit ze dveří dřív, než vyšla ven. Nepočkat na ní po tréninku. Držet se v hloučku kluků místo toho, abych vyhledával její společnost. Výmluvy, proč nemám čas, proč nemůžu přijít, proč, proč,.. a pak jsem se jednou díval do jejího okna, matně vnímal siluetu za záclonou a zvedl ruku, ale místo toho, abych zamával, jsem přibouchl a okno zavřel. A od té doby zůstávalo zavřené, i když na sklo házela kamínky, i když volala moje jméno. Máma se mě párkrát zeptala, co se děje, ale já nechtěl odpovídat a ona nebyla ten typ, co by to řešil. A táta už vůbec ne. Přestal jsem prolézat dírou v plotě na pozemek sousedů. S trpkostí jsem ze svého okna sledoval, jak táta a Ryota tu díru spravují prkny.
Vyrovnával jsem se s tím vlastním způsobem. Nereagoval na její pozdravy, ignoroval její volání. Vlastně nebyla jediná, koho jsem začínal ignorovat. Pomalu, postupně mě přestávalo zajímat, co ostatní říkají, o čem se baví. Chtěl jsem být sám. Hromadil se ve mně vztek. Někdy v té době mě táta vyzval k prvnímu opravdovému tréninku. Hádám, že tehdy to nějak vycítil a ta možnost vybít si frustraci mi dala mnohem víc, než kdyby si se mnou otcovsky sednul a začal mi vykládat o zlomeným srdíčku. Takovej můj táta naštěstí nikdy nebyl, a tak jsem pod jeho vedením začal trénovat úplně jinak, než jak jsem byl zvyklý. V praxi to vypadalo asi nějak tak, že prostě řekl, že jestli nechci dostat přes držku, měl bych něco vymyslet a pak prostě útočil, rychle, bez slitování, tvrdě a bezcitně. Tyhle souboje, rád jsem sledoval, když trénoval s Ryotou. Nikdy se nedrželi zpět, a právě to jsem teď zakoušel. Vysmíval se mi, když jsem si stěžoval na bolest. S arogantním úšklebkem jen prohlásil, že tam venku mi bolístky nikdo foukat nebude a znovu zaútočil. Chodil jsem domlácenej, vyčerpanej a naštvanej, ale učil jsem se. Když jsem udělal chybu, dostal jsem za ní tak moc, že už se navždycky zaryla do mé paměti a já už ji na dalším tréninku nezopakoval. Přestal jsem si stěžovat, přestal jsem se litovat, protože táta na tohle prostě nebral ohled. Nevím, ale přijde mi, že ze mě chtěl udělat někoho jiného. Tvrdšího, silnějšího, protože v té době jsem byl jenom slaboch, co se prostě usmál a pokrčil rameny, když prohrál. Chápu, že ho to muselo vytáčet. On musel být nejlepší, kdežto já se spokojil s průměrností. Ale to se pomalu měnilo. Pomalu jsem přestal chodit na tréninky týmu a pokračoval s tátou. Zdálo se, že teprve tehdy, v mých nějakých patnácti, jsme k sobě našli cestu. Nebrečte, červená knihovna z toho nebude. Táta je prostě táta a byl to on, kdo mě vzal prvně do baru, kdo se mi přišel kolosálně vysmát nad mou první kocovinou, kdo mi radil, jak sbalit tu kočku odnaproti. Ah ano, ženy, kapitola, o které bych mohl mluvit hodiny a stejně by byl ten seznam zatraceně dlouhej. Jsem jeho syn. Dělá to dodneška. Jiní by řekli, že si prostě potřebuje něco dokázat, že je hnusný, že to mámě dělá, ale já to chápu. Je to prostě o tom sám sobě něco dokázat. I já to tak mám. Čím hezčí sbalím, tím líp se cítím. Tak to prostě je.

When the moon hit your skin, I could see you and him
Not you and me, but it's just you and me
S:„Kterej že kretén vybíral ty písničky?“

V době, kdy jsem s tímhle začal, jsem ještě pořád měl plnou hlavu Mirai a bylo mi to proti srsti, ale tehdy přišla ta poslední rána, která mě definitivně vyléčila z té sračky jménem láska. Strejda Ryota, který se otcovsky usmíval, držel mě za rameno a s klidem říkal, že já a Mirai se k sobě vůbec nehodíme. Protože ty, Shiro, jsi stejný jako tvůj táta a i když vás mám oba rád, moje holčička si zaslouží něco lepšího.. Jsem si jistý, že to nemyslel zle. On mě měl rád, ale měl pravdu. Vážně sis zasloužila něco lepšího.
No a tak milý a vážení, pohádka skončila a já byl na nejlepší cestě stát se hovadem číslo jedna. Zábrany zmizely, opona spadla a zbyl jsem jen já. Já - znuděný, otrávený, výbušný hajzl. Balit a odkopávat holky mi už nedělalo problém. Vypít flašku tequily a odvrávorat domů uprostřed noci. Porvat se s chlápkem, protože se mi zdálo, že na mě nějak blbě čumí. Táta mi neustále opakoval, že jsi buď vítěz a nebo mrtví a já si to vzal k srdci. Přestalo mě zajímat, co si o mě kdo myslí, přestal jsem se usmívat a chovat mile, přestal jsem řešit ostatní. Ozvalo se moje sobecké svědomí, to já byl středobodem. Svět, ve kterém musím být nejlepší, nejsilnější. Jediné, co mě zajímalo, byly tréninky. Musel jsem vyhrávat, musel jsem být první. Vzdát se, to znamenalo zemřít. Už jsem nefňukal, už jsem se nelitoval, byl jsem to já, kdo otce nabádal, aby na mě šel se silnějšími technikami, to já šel trénovat ještě po tom, co on už odešel domů za mámou. Potřeboval jsem si dokázat, že něco má smysl. A ten smysl jsem hledal právě v tomhle.
Mise střídala mise, nebyl jsem rozhodně věrným příznivcem vesnice, nic pro mě neznamenala, ale ty mise jsem splnil jednu za druhou jako na běžícím pásu. Moje úspěšnost se zlepšovala, nemělo mě co rozptylovat. Vztahy na jednu noc, večery na barové stoličce s lahví v ruce, zpívat si pod oknem Miraiiny ložnice, dokud jen v noční košili neotvírala okno a se zdviženým prostředníčkem na mě křičela, ať konečně zavřu hubu. Jo, já a Mirai, náš vztah byl vážně pěkný. Z lásky se stala nenávist. Jak rád jí provokuju. Tak roztomile u toho krčí nos, když na mě hází předměty a mě to nechává ledově chladným.

Open your wings, evil angel..

Tehdy jsem měl misi s tátou a Ryotou. Už nevím, jestli jsem byl přidělen k nim, nebo to byl jeden z nich, kdo mě chtěl vzít ven na opravdovou zábavu, ale byl to nebezpečný úkol, ve kterém jsem měl prostě dělat podržtašku nebo jim krýt záda. Ale já to neudělal. Nestál jsem o to stát v jejich stínu a hádám, že jsem je tehdy překvapil. Oba. Protože ač jsem neměl zkušenosti ani stejnou hodnost, dokázal jsem stát po jejich boku. Na téhle misi jsem prvně zabil. Nemám ani tušení, kdo to byl, nevzpomínám si, jestli to byla žena nebo muž. Vím jen, že jsem měl ruce od krve a cítil se naprosto klidný. Vychoval jsi mě dobře, táto. To byla asi ta poslední věc, která ve mně zabila to nevinné dítě. Viděl jsem to v Ryotových očích, když mě přišel uchlácholit poplácáním po zádech a já se na něj podíval bez známky citu.
Po návratu do vesnice byl v našem domě podivný neklid. Něco bylo špatně. Jinak. Nechci říkat, že se ve mně něco změnilo, že se to zlomilo, ale moje aura byla jiná. Temnější a děsivější. Chladnokrevnější. A někdo si to uvědomoval víc než všichni lidé kolem mě. Samehada. Mámin meč, ke kterému jsem měl zákaz se přiblížit, aby mě nezranil. Najednou mě lákal k sobě, doslova jsem cítil, jak v něm pulzuje život. A máma to poznala. Vidím její výraz, když obmotala štíhlé bledé prsty kolem rukojeti a Samehada se začala bránit. Zklamání a smutek. Její oči se němě zvedly ke mně a já natáhl ruku. Padla mi do dlaně jako ulitá. Tak jsem získal legendární meč. Vybral si mě.
Nedlouho potom jsem byl připuštěn k joninské zkoušce a bez problémů povýšil. Mise se stali drsnější a nebezpečnější, ale i moje chování bylo čím dál tvrdší. Už mi nezáleželo na nikom. Podstatou mého života se staly procenta úspěšností z misí, sezení s Ryotou a tátou v baru, provokování, holky, na jejichž jména jsem se ani neobtěžoval ptát. A já byl spokojený. Někdy v té době, kdy se joninem stala také Mirai, jsem požádal Yukia-senseie, aby mě trénoval a on se mnou odešel z vesnice. Moc dobře věděl o mé rivalitě s Uchihou, o tom jak snadno se dostávám do potyček i o všech těch provokacích s mou rudovlasou sousedkou a tak se rozhodl, že by mě nic nemělo rušit. Rok jsem s ním chodil po světě, sbíral zkušenosti, trénoval, učil se nové techniky a sžíval se se Samehadou pod jeho velením.
Právě teď jsem se rozhodl vrátit zpět do vesnice, kde jsem vyrostl, do domu mých rodičů, z jehož okna je sice krásný, leč útrpný výhled, protože už dlouho po mě nikdo ve vzteku nehodil C3, že Mirai..?


Suiton: Dai Bakusui Shōha (S rank)
Drowning Water Blob Technique (A rank)
Mizudeppō no Jutsu (B rank)
Suiton: Goshokuzame (B rank)
Fūton: Daitoppa (C rank)
Kuchiyose no jutsu (C rank)
Mizu Bunshin no Jutsu (C rank)
Sairento Kiringu (D rank)
+Suika no jutsu - pasivka

Ninjutsu – 5
Taijutsu – 4,5
Genjutsu – 1,5
Inteligence – 3,5
Síla – 4,5
Rýchlost - 4
Chakra - 4
Ruční pečetě – 3


Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Admin
Admin*HA
Admin*HA
avatar

Poèet pøíspìvkù : 78
Join date : 21. 11. 16

PříspěvekPředmět: Re: Shiro Hōzuki [A-JONIN]   Wed Mar 14, 2018 10:39 pm

Fūton: Atsugai - prozím vyměnit techniku, stejný problém jak u Mirai, tato technika byla jednou ze srdcí akatsuki člena se jménem Kakuzu (v případě jeho stylu boje a jeho maličkosti by mohlo následně dojít ke komplikacím).

K Joninovi dopsat A-rank.

Po editu techniky a po jejím následném povolení máš ofiko POVOLENO
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://ournewage.forumczech.com
 
Shiro Hōzuki [A-JONIN]
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Postavy :: Schválene postavy :: Koteigakure-
Přejdi na: