Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Vysoko v horách

Goto down 
AutorZpráva
H.
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 195
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Vysoko v horách    Mon Feb 19, 2018 11:27 pm


Území vysokých, ostrých skal, kde vedou jen úzké pěšinky a k úpatí musíte doslova vyšplhat. Cesta bývá náročná, nezřídka kdy se kus skály odlomí a s burácením se skutálí do hlubokého údolí. Takže si pozorně koukejte pod nohy!
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Izuna
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 20. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Apr 25, 2018 12:58 am

Ztracený pes part II.
Travnatá zem se postupně měnila v podstatně kamenitější podloží. Už cestou sem jsem si nemohl nevšimnout několika cedulí, upozorňující na drolící se skály, které, jak jsem již zmiňoval, nejednoho odvážlivce zabily. Bál jsem se? Jistě že. Nejsem blázen, byl jsem si vědom rizika této akce, ale pokud se nechám porazit skalami, jaké místo ve světě Shinobi mi tedy náleží. Selhání, to byla komodita, kterou jsem si nemohl dovolit.
V téhle prašné cestě však již pes zanechal stopy, které však končily brzy. Už na počátku stezky, pokud mám být přesný. Přikrčil jsem se k poslední stopě, abych ji pořádně prozkoumal. Prstem jsem zajel do tlapkou vytlačené stopy v prachu. Byla hlubší než ty, které jsem spatřil před chvílí. „Zvláštní, proč končí zrovna tady?“ Pomyslel jsem si najednou. Něco mi tu zkrátka nesedělo. Porozhlédl jsem se po okolí. Stezka vedla skrze úskalí. Stěny byly strohé, broušené tím nejlepším sochařem- přírodou. Pískovec? Těžko říct. V kamenech jsem se nevyznal a podstatné to nebylo. Zkoumání stěn mi však přineslo jedno důležité poznání- rozhodně po nich nemohl vyšplhat nahoru! Štěkot jsem neslyšel, takže tu pravděpodobně nebyl, rozhodně ne v bezprostřední blízkosti. Neztrácel jsem však naději.
Když už jsem se chystal zvednout a jít, všiml jsem si v prachu ještě něčeho, jakýchsi důlků v zemi. Znal jsem tyto důlky, už jsem je viděl. Každý je vlastně viděl. Do jednoho z nich jsem vložil prst a potvrdil si svoji hypotézu- byly stále vlhké. „To musí být krev!“ Napadlo mě hned a strach najednou vzrostl. Nikoliv však o sebe sama, ale o to nebohé zvíře. Pohlédl jsem před sebe a všiml si, že takovýchto důlku je tam mnohem více, dohromady dělaly jakousi důlkovou stopu v nánosu prachu. Rychlejším tempem jsem vyrazil vpřed. Neměl jsem tušení, co se mu stalo, ale pokud krvácel, jistě ho nenašla žádná hodná babička.
Podle důlků jsem šel však jen chvíli, neboť je nahradily zaschlé hnědavé stopy na stěně jedné ze skal, které se táhly až kamsi k výšinám. Vzhlédl jsem k jasné obloze, sem již světlo nedopadalo. Z levého boku jsem vytáhl dva kunaie, každý jsem chytil do jedné ruky a nevěřícně jsem se díval na stěnu, po které jsem mínil šplhat vzhůru. Pravou nohu jsem položil na zeď, druhou se podpíral pevnou zemí. „Tak pojď, Izuno, tohle zvládneš. Je to lehčí než po vodě.“ Povzbuzoval jsem se v duchu a zhluboka dýchal. Pomalu jsem se snažil koncentrovat chakru v nohách. Představoval jsem si, jak mi voda obtéká mezi prsty a na chodidlech, snažil jsem se představit si ten chládek mezi prsty. Chakra na pravém chodidle byla rozložená rovnoměrně a já věděl, že mohu vyrazit vzhůru. Pravá noha zabrala, já se posunul o něco výše a s vynaložením síly jsem zaryl kunai do stěny. Byla poddajná, takže to nebylo tak těžké, jako by to bylo, kdyby stěna byla ze žuly. Následoval druhý kunai, zasazený výše než ten předchozí, a pak jsem na zeď došlápl i levou nohou, na jejímž chodidle jsem také rovnoměrně rozložil chakru. Jistě, mohl jsem to dělat i bez kunaiů, zkrátka po zdi chodit. Nevěřil jsem si na to dostatečně. Kdyby se tok chakry v chodidle narušil, letěl bych střemhlav dolů, takto jsem měl alespoň nějakou naději, že se udržím do té doby, než do chodidel opět dostanu chakru.
Zeď se zdála nekonečná, raději jsem se ani nedíval dolů. Čím výše jsem byl, tím více na mě pařilo slunce, protože stěna protější byla nižší než ta, na kterou jsem lezl já. Tím pádem mi slunce pražilo záda. Bylo to nesnesitelné. Cítil jsem, jak se potím, a zároveň jsem bojoval s nutkáním se poškrábat, popřípadě setřít pot z čela. Bolely mě hlavně ruce. Nekonečné nárazy spojené s vrážením kunaiů do zdi mě pomalu likvidovaly.
Nevěděl jsem, zda se mi to zdá, nebo skutečně odněkud slyším štěkot. Halucinace? Napadlo mě to, protože jsem na toho psa pořád myslel. Možná jsem přišel už o tolik tekutin, že mozek sám nevěděl, co je pravda. Ať už to byla tak či onak, vzpružilo to mého ducha. Zatímco část ve mně to prostě chtěla vzdát, pustit se a ukončit to trápení, vůle se snažila popřít tělesnou zranitelnost.
Když už jsem konečně viděl vrcholek a štěkot stále neustával, srdce zaplesalo radostí. Zrychlil jsem, což byla téměř osudová chyba. Jeden z kunaiů nebyl dostatečně hluboko, kus skály se ulomil a praštil mě do hlavy, přesně nad levé okolo. Bolest byla prudká, adrenalin však v tomto ohledu odvedl svoji práci. Jak jsem byl mokrý, ani mi nedošlo, že krvácím. Oběma rukama jsem se nyní držel rukojeti toho posledního kunaie, který mě tu jistil. Cítil jsem však, že nebyl dost hluboko na to, aby novou zátěž udržel. Vrcholek byl na dohled. Bylo to teď nebo už nikdy, uvědomil jsem si v ten moment. Musel jsem věřit svých silám, které mě však pomalu opouštěly. Když kunai uvolnil, pustil jsem se ho a rozběhl se k vrcholku. Už jsem dlouho nemohl udržet správnou koncentraci chakry v nohou. Odhodlal jsem se proto pro skok vpřed. Padal jsem vzhůru k cíli, porušoval zákony přírody. Obě ruce jsem měl natažené, snažíc se chytit kraje vrcholku, skoro jako tonoucí stébla.
Bylo to jen tak tak, ale už jsem v ochablých rukou držel onen kraj. S vynaložením další námahy jsem vylezl přes okraj a dostal se na náhorní plošinu. Lehl jsem si na záda a zhluboka oddechoval. Tak takhle chutná vítězství? Mžouravě jsem stále v ležérní poloze koukal po okolí, když jsem ho spatřil. Bílý oříšek, avšak potřísněn svou vlastní krví. „Tak jsem tě konečně našel, Saiko. Nebo jak že se to jmenuješ ty psisko jedno ztřeštěný.“ Řekl jsem udýchaně, načež jsem otočil zrak k nebi a uchechtl se. Vůbec jsem si nevšiml hnízda, ve kterém byl. Ořech vyrazil kulhavě za mnou a začal mi olizovat ránu nad okem. Štípalo to a já si konečně uvědomil, že mi teče krev. Rukou jsem ho odehnal od rány, aby mi jeho sliny nezanítily ránu. Překulil jsem se na břicho, ruce natáhl k psovi a pohladil ho za ušima. Měl takové smutné oči, bylo mi ho líto. Trpěl asi více než já. Druhou rukou jsem projel jeho srstí, když v tom vyjekl tak, že mi málem utekl, kdyby bylo kam. Byl zraněn na vícero místech, zjevně drápy. Nebylo to však zranění, na které by měl zemřít. S obtížemi jsem se vyškrábal na nohy, uchopil psa do náruče a přemýšlel, jak se dostanu dolů. Najednou se zdálo, že dostat nahoru bylo jednodušší. Stál jsem na okraji a stále přemýšlel, když v tom se pod mýma nohama ulomil další kus skály a já po stěně sklouzával dolů. Vida, osud za mne rozhodl! Instinktivně jsem psa přitiskl blíže k tělu, jako když se matka snaží své dítě chránit před okolním světem. Nohama jsem se snažil zbrzdit skluz, ale bylo to k ničemu. „Tohle bude kruci bolet, pokud nic neudělám!“ Asi by nebolelo, placka z masa a kostí by si takový luxus jako bolest nemohla dovolit. Přechytil jsem si skoro instinktivně psa do pravé ruky, zatímco levou jsem vytáhl další kunai. Nebylo moc času, proto jsem lehce nadskočil z této smrtelné skluzavky, využil volnosti k otočce a s veškerou sílou, který mi zbývala, jsem ho zabodl do skály. Padaly jsme dále, ale pomaleji a pomaleji. Nakonec jsme se zastavily několik metrů nad zemí. Riskl jsem to i podruhé. Odrazil jsem se oběma nohama od stěny, abych se dostal na druhou, od které jsem se odrazil zpátky na tu původní stěnu a takto jsem to dělal tak dlouho, než jsme se dostaly zpátky na stezku. Na zemi ležely kusy skály a mezi nimi kunai, kvůli kterému jsem málem spadl. Pomalu jsem se vydal zpátky, velmi pomalu. Zvíře jsem již držel v obou rukách a zamířily jsme do nemocnice. „Snad v ní mají i veterinární oddělení…“ Pomyslím si s uchechtnutím.
// Přesun
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
 
Vysoko v horách
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Mistnosti :: Kuri no Kuni :: Bochigakure no Sato-
Přejdi na: