Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Vysoko v horách

Goto down 
AutorZpráva
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Vysoko v horách    Mon Feb 19, 2018 11:27 pm


Území vysokých, ostrých skal, kde vedou jen úzké pěšinky a k úpatí musíte doslova vyšplhat. Cesta bývá náročná, nezřídka kdy se kus skály odlomí a s burácením se skutálí do hlubokého údolí. Takže si pozorně koukejte pod nohy!
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Izuna
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 48
Join date : 20. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Apr 25, 2018 12:58 am

Ztracený pes part II.
Travnatá zem se postupně měnila v podstatně kamenitější podloží. Už cestou sem jsem si nemohl nevšimnout několika cedulí, upozorňující na drolící se skály, které, jak jsem již zmiňoval, nejednoho odvážlivce zabily. Bál jsem se? Jistě že. Nejsem blázen, byl jsem si vědom rizika této akce, ale pokud se nechám porazit skalami, jaké místo ve světě Shinobi mi tedy náleží. Selhání, to byla komodita, kterou jsem si nemohl dovolit.
V téhle prašné cestě však již pes zanechal stopy, které však končily brzy. Už na počátku stezky, pokud mám být přesný. Přikrčil jsem se k poslední stopě, abych ji pořádně prozkoumal. Prstem jsem zajel do tlapkou vytlačené stopy v prachu. Byla hlubší než ty, které jsem spatřil před chvílí. „Zvláštní, proč končí zrovna tady?“ Pomyslel jsem si najednou. Něco mi tu zkrátka nesedělo. Porozhlédl jsem se po okolí. Stezka vedla skrze úskalí. Stěny byly strohé, broušené tím nejlepším sochařem- přírodou. Pískovec? Těžko říct. V kamenech jsem se nevyznal a podstatné to nebylo. Zkoumání stěn mi však přineslo jedno důležité poznání- rozhodně po nich nemohl vyšplhat nahoru! Štěkot jsem neslyšel, takže tu pravděpodobně nebyl, rozhodně ne v bezprostřední blízkosti. Neztrácel jsem však naději.
Když už jsem se chystal zvednout a jít, všiml jsem si v prachu ještě něčeho, jakýchsi důlků v zemi. Znal jsem tyto důlky, už jsem je viděl. Každý je vlastně viděl. Do jednoho z nich jsem vložil prst a potvrdil si svoji hypotézu- byly stále vlhké. „To musí být krev!“ Napadlo mě hned a strach najednou vzrostl. Nikoliv však o sebe sama, ale o to nebohé zvíře. Pohlédl jsem před sebe a všiml si, že takovýchto důlku je tam mnohem více, dohromady dělaly jakousi důlkovou stopu v nánosu prachu. Rychlejším tempem jsem vyrazil vpřed. Neměl jsem tušení, co se mu stalo, ale pokud krvácel, jistě ho nenašla žádná hodná babička.
Podle důlků jsem šel však jen chvíli, neboť je nahradily zaschlé hnědavé stopy na stěně jedné ze skal, které se táhly až kamsi k výšinám. Vzhlédl jsem k jasné obloze, sem již světlo nedopadalo. Z levého boku jsem vytáhl dva kunaie, každý jsem chytil do jedné ruky a nevěřícně jsem se díval na stěnu, po které jsem mínil šplhat vzhůru. Pravou nohu jsem položil na zeď, druhou se podpíral pevnou zemí. „Tak pojď, Izuno, tohle zvládneš. Je to lehčí než po vodě.“ Povzbuzoval jsem se v duchu a zhluboka dýchal. Pomalu jsem se snažil koncentrovat chakru v nohách. Představoval jsem si, jak mi voda obtéká mezi prsty a na chodidlech, snažil jsem se představit si ten chládek mezi prsty. Chakra na pravém chodidle byla rozložená rovnoměrně a já věděl, že mohu vyrazit vzhůru. Pravá noha zabrala, já se posunul o něco výše a s vynaložením síly jsem zaryl kunai do stěny. Byla poddajná, takže to nebylo tak těžké, jako by to bylo, kdyby stěna byla ze žuly. Následoval druhý kunai, zasazený výše než ten předchozí, a pak jsem na zeď došlápl i levou nohou, na jejímž chodidle jsem také rovnoměrně rozložil chakru. Jistě, mohl jsem to dělat i bez kunaiů, zkrátka po zdi chodit. Nevěřil jsem si na to dostatečně. Kdyby se tok chakry v chodidle narušil, letěl bych střemhlav dolů, takto jsem měl alespoň nějakou naději, že se udržím do té doby, než do chodidel opět dostanu chakru.
Zeď se zdála nekonečná, raději jsem se ani nedíval dolů. Čím výše jsem byl, tím více na mě pařilo slunce, protože stěna protější byla nižší než ta, na kterou jsem lezl já. Tím pádem mi slunce pražilo záda. Bylo to nesnesitelné. Cítil jsem, jak se potím, a zároveň jsem bojoval s nutkáním se poškrábat, popřípadě setřít pot z čela. Bolely mě hlavně ruce. Nekonečné nárazy spojené s vrážením kunaiů do zdi mě pomalu likvidovaly.
Nevěděl jsem, zda se mi to zdá, nebo skutečně odněkud slyším štěkot. Halucinace? Napadlo mě to, protože jsem na toho psa pořád myslel. Možná jsem přišel už o tolik tekutin, že mozek sám nevěděl, co je pravda. Ať už to byla tak či onak, vzpružilo to mého ducha. Zatímco část ve mně to prostě chtěla vzdát, pustit se a ukončit to trápení, vůle se snažila popřít tělesnou zranitelnost.
Když už jsem konečně viděl vrcholek a štěkot stále neustával, srdce zaplesalo radostí. Zrychlil jsem, což byla téměř osudová chyba. Jeden z kunaiů nebyl dostatečně hluboko, kus skály se ulomil a praštil mě do hlavy, přesně nad levé okolo. Bolest byla prudká, adrenalin však v tomto ohledu odvedl svoji práci. Jak jsem byl mokrý, ani mi nedošlo, že krvácím. Oběma rukama jsem se nyní držel rukojeti toho posledního kunaie, který mě tu jistil. Cítil jsem však, že nebyl dost hluboko na to, aby novou zátěž udržel. Vrcholek byl na dohled. Bylo to teď nebo už nikdy, uvědomil jsem si v ten moment. Musel jsem věřit svých silám, které mě však pomalu opouštěly. Když kunai uvolnil, pustil jsem se ho a rozběhl se k vrcholku. Už jsem dlouho nemohl udržet správnou koncentraci chakry v nohou. Odhodlal jsem se proto pro skok vpřed. Padal jsem vzhůru k cíli, porušoval zákony přírody. Obě ruce jsem měl natažené, snažíc se chytit kraje vrcholku, skoro jako tonoucí stébla.
Bylo to jen tak tak, ale už jsem v ochablých rukou držel onen kraj. S vynaložením další námahy jsem vylezl přes okraj a dostal se na náhorní plošinu. Lehl jsem si na záda a zhluboka oddechoval. Tak takhle chutná vítězství? Mžouravě jsem stále v ležérní poloze koukal po okolí, když jsem ho spatřil. Bílý oříšek, avšak potřísněn svou vlastní krví. „Tak jsem tě konečně našel, Saiko. Nebo jak že se to jmenuješ ty psisko jedno ztřeštěný.“ Řekl jsem udýchaně, načež jsem otočil zrak k nebi a uchechtl se. Vůbec jsem si nevšiml hnízda, ve kterém byl. Ořech vyrazil kulhavě za mnou a začal mi olizovat ránu nad okem. Štípalo to a já si konečně uvědomil, že mi teče krev. Rukou jsem ho odehnal od rány, aby mi jeho sliny nezanítily ránu. Překulil jsem se na břicho, ruce natáhl k psovi a pohladil ho za ušima. Měl takové smutné oči, bylo mi ho líto. Trpěl asi více než já. Druhou rukou jsem projel jeho srstí, když v tom vyjekl tak, že mi málem utekl, kdyby bylo kam. Byl zraněn na vícero místech, zjevně drápy. Nebylo to však zranění, na které by měl zemřít. S obtížemi jsem se vyškrábal na nohy, uchopil psa do náruče a přemýšlel, jak se dostanu dolů. Najednou se zdálo, že dostat nahoru bylo jednodušší. Stál jsem na okraji a stále přemýšlel, když v tom se pod mýma nohama ulomil další kus skály a já po stěně sklouzával dolů. Vida, osud za mne rozhodl! Instinktivně jsem psa přitiskl blíže k tělu, jako když se matka snaží své dítě chránit před okolním světem. Nohama jsem se snažil zbrzdit skluz, ale bylo to k ničemu. „Tohle bude kruci bolet, pokud nic neudělám!“ Asi by nebolelo, placka z masa a kostí by si takový luxus jako bolest nemohla dovolit. Přechytil jsem si skoro instinktivně psa do pravé ruky, zatímco levou jsem vytáhl další kunai. Nebylo moc času, proto jsem lehce nadskočil z této smrtelné skluzavky, využil volnosti k otočce a s veškerou sílou, který mi zbývala, jsem ho zabodl do skály. Padaly jsme dále, ale pomaleji a pomaleji. Nakonec jsme se zastavily několik metrů nad zemí. Riskl jsem to i podruhé. Odrazil jsem se oběma nohama od stěny, abych se dostal na druhou, od které jsem se odrazil zpátky na tu původní stěnu a takto jsem to dělal tak dlouho, než jsme se dostaly zpátky na stezku. Na zemi ležely kusy skály a mezi nimi kunai, kvůli kterému jsem málem spadl. Pomalu jsem se vydal zpátky, velmi pomalu. Zvíře jsem již držel v obou rukách a zamířily jsme do nemocnice. „Snad v ní mají i veterinární oddělení…“ Pomyslím si s uchechtnutím.
// Přesun
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Yogao
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 140
Join date : 17. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Tue Jun 05, 2018 10:15 pm

Nešli sme priamo cez hory, to by bola celkom sebevražda. Naša cesta však viedla popod nich. Čoskoro sme z hlavne jupustili a tento krát sme skákali zo stroma na strom v klasickom trojčlennom zostavení. Ja som bol predu, zatiaľ čo tím dvom som poukázal, aby sa držali v závese za mnou. Prvá pol hodina cesty neubehla nijak.. zvláštne a aspoň z mojej strany som nezapočal žiadnu koverzáciu. No tento krát som sám prehovoril.. asi ako prvý.
"Pred tým sme sa poriadne nepredstavili. Začnem teda ešte raz. Po tom by som od vás chcel, aby ste mi o sebe niečo povedali. Čítal som zložky a už o vás mám istú predstavu, no chcem to počuť aj z vašich úst. Moje meno je Yogao Muwahashi. 31 rokov, hodnosťou jounin a jeden z legendárnych šermiarov Bochigakure no sato. Dlhé roky som bol členom Intel divízie Bochigakure no sato, ktorá úzko spolupracuje aj s Arashi jednotkami. Moje momentálne pôsobenie je sensei týmu Yogao, ktorými členmi ste vy dvaja. Moje hlavné zameranie je Iriyo Ninjutsu, no ten meč na chrbte nie je pre okrasu. Chm.. to je všetko. Keďže ste genini, neočakávam moc.. no môžte pridať nejaký váš cieľ, prípadne cestu, ktorou by ste sa ako shinobi chceli vydať. Pre mňa to bolo Iriyo Ninjutsu, ktoré s mojim kekkei genkai si dovolím povedať, nemá na svete konkurenciu." Bol to clekom dlhý monológ, medzi ktorého vetami som sa pár krát pozastavil, aby som si premyslel formátovanie slov a aby som aj správne vybral. Hovoril som zreteľne a jasne, pomerne tvrdo a.. kupodivu normálne. Nebola v tom ani žiadna samochvála, keďže som hovoril v podstate len fakty. "Nezabudnite dodať aj to, čo zatiaľ ovládate za techniky. V čom ste dobrý, v čom nie. Podľa toho na mieste zostavíme stratégiu nášho týmu."
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ikazuchi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 57
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Jun 06, 2018 9:02 pm

Cestou jsem chodil za ním a tahal své věci. Neměl jsem jich moc, prakticky jen to co jsem měl na cvičišti a spacák. Však jsem toho moc nepotřeboval, napít jsem se případně mohl z řeky no a pochyboval jsem že bych umřel žízní. Po cestě jsem věděl které lesní plody se dají jíst, které ne a případně jsem si mohl nějaké to zvíře ulovit. Staré zvyky se těžko potlačují. Proto jsem občas zastavil u nějakého křoví a otrhal z něj bobule na kterých jsem si doplňoval energii.
Bylo vidět že mám stále dobrou náladu a musím říct že mi ani samotná přítomnost toho suchara ji nezkazila. Byl jsem dokonce první kdo mu na jeho monolog odpověděl
"Ikazuchi Yotsuki. 13 let -genin. Nepatřím mezi legendární šermíře a moje zaměření není Iriyo Ninjutsu. Jsem více než průměrný v boji s Katanou a Taijutsu. Ninjutsu mám průměrné. Genjutsu neumím pomalu ani zrušit. Kekkei Genkai: Yoton + Gumová chakra." řekl jsem a zarazil se. Jaký byl můj sen. Jediné co jsem měl teď v hlavě tak byli myšlenky na rodinu. Možná i můj cíl se lehce změnil při vidině toho, že moje mamča žije a je konečně někdo, kdo by mi mohl odpovědět na moje otázky.
"Nevím jestli se to dá nazvat životním cílem, ale jedeno z mých přání je poznat matku."řekl jsem prostě a poté už čekal na Takaru.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Takara Iburi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Jun 06, 2018 11:36 pm

Následovala jsem ty dva, leč co si budeme nalhávat, princeznička na tohle zase tak zvyklá nebyla. Trochu jsem byla v pokušení změnit se na mrak a prostě si to plachtit nad nimi, ale mám nějakou hrdost, ne? Alespoň se mi zdálo, že se moje fyzická zdatnost přece jen trochu zlepšila, i když nebudu říkat, že jsem byla uzpůsobená na náročné pochody. Nebyla.
Nicméně musím říct, že jsem ani na nic nemyslela, protože ten výhled, který se mi naskytl při opuštění vesnice, byl jedním slovem fantastický. Samozřejmě jsem už byla mimo vesnici, ale nikdy ne moc daleko. Tohle bylo prostě naprosto kouzelné a já měla co dělat, abych si nedala na budku při tom skákání, když jsem zírala kolem sebe jako v jiném světě. Nakonec ale sensei promluvil a přitáhl tak mou pozornost k sobě. Nečekala jsem toto sdělení a už vůbec jsem nečekala tento tón. Ale upřímně koho by to nezajímalo? Minimálně jsem měla jistotu, že meč na jeho zádech je opravdu jehla. Prohlížela jsem si ji, protože to bylo prvně, kdy jsem nějakého šermíře vůbec potkala. Páni, to je teda něco! Úkosem jsem pohlédla na Ikazuchiho, ten měl určitě předpoklad jednou taky nějaký meč mít, kdyby jen trochu chtěl. Vážně!
Když domluvil i Ikazuchi, kterého jsem samozřejmě tak pozorně poslouchat nemusela, protože jsem tyto věci už dávno věděla, uvědomila jsem si, že mluvil o své matce. To mě překvapilo, protože jsem žila v představě, že matku nemá. Tak se to alespoň říkalo ve vesnici, dokonce i táta mi to říkal, když jsem se ptala, kde je jeho rodina. O tomhle přání jsem nevěděla a nevěděla proč. Musím se ho na to zeptat. Každopádně ale byla řada na mě. Zamyšleně jsem chvíli mlčela, abych si uspořádala, co chci vlastně říct.
"Takara Iburi. 13 let. Nejvíce mi jde ninjutsu, bojuji se svým kekkei genkai, kterým je kouř. V genjutsu mám základy, taijutsu se snažím zlepšit, ale není to má parketa. Umím velmi dobře ovládat chakru a mám vlohy k senzibilismu, ale zatím ho moc neumím použít." promluvila jsem nakonec, rozhodnutá v duchu Ikazuchiho proslovu nic nezatajovat, nenadsazovat ani nepodceňovat. Nakonec jsem jen dodala tiše, přesto docela důrazně.
"Jednou chci být Bochikage." sen naivní malé holky? Kdo mě znal tak věděl, že takhle to není. Nebylo to přání každého druhého genina. Já to chtěla kvůli svým rodičům a kvůli tomu, co mi vštípili. Byla jsem ten klasický příklad shinobiho, který chce každého ochránit. Bohužel.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Yogao
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 140
Join date : 17. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Thu Jun 07, 2018 10:16 pm

Pozorne som si ich vypočul. Teda pozorne to vôbec nevyzeralo, ale naozaj som si ich vypočul a tak nejak som si v podvedomí ku každému z nich spravil niekoľko poznámok. Napríklad tú, že mi samozrejme ani jeden z nich nepovedal konkrétne aké techniky ovláda. Chmm asi som to neformuloval dosť jasne.. čo už. Prevrátil som očami, čo však nemohli vidieť, keďže mi išli za chrbtom. "Kekkei Genkai hmm.. obaja z vás? To bude sranda." Povedal som s ľahkým, znova trocha desivým úsmevom. Ooops.. tento by som používať nemal.. úsmev a znova stiahol do pomerne normálneho otráveného výrazu. Trocha som spomalil, hlavne teda kvôli Takare, aby s nami dokázala držať krok po celý čas. 
"No, nevlastním síce vaše kekkei genkai.. ale viem o nich dostatočne dobre na to, aby som vám s prípadným tréningom vedel pomôcť. Stačí sa spýtať... mimochodom, Takara." Otočil som pohľad k nej. Musel som sa to spýtať, predsa len som o Iburi niečo vedel a tak nejak som si nebol vedomý toho, že mali svoje "rozprášenie" tela úplne pod kontrolou. 
"Zvládneš svoje kekkei genkai ovládať?" Spýtal som sa jej. Možno ani nevedela čo tým myslím no, kto vie. Či už mi odpovedala alebo nie, razili sme si cestu ďalej. Malo nám to trvať ešte niekoľko hodín.

----------

Naozaj to niekoľko hodín trvalo. No po týchto hodinách sme došli až na okraj územia hôr a celkovo územia Kuri no Kuni. Začalo sa stmievať a ja sám som zoskočil zo stromov na zem, na čo som hodil kunai medzi moje nohy. 
"Tu sa utáboríme." Vyhlásil som následne, na čo som sa na každého z nich pozrel. Pravdepodobne boli trocha vyčerpaný z cesty. Predsa len sme išli naozaj dlho. No nebol čas na spánok.
"Vašou terajšou úlohou je prezrieť okolie a nastražiť obranné pasce. Z akadémie by ste mali vedieť základy, tak nad tým porozmýšľajte. Ikazuchi si vyberie východný polkruh, Takara západný. Máte na to hodinu.. začíname hneď. Tým Yogao, rozchod!" Vyhlásil som rázne. Nedal som im čas na oddýchnutie kvôli jednoduchému dôvodu. V teréne taký luxus mať nebudú. Prezrieť okolie a nastražiť pasce bol základ, vždy pred tým, než zložili kosti. Sám som mal v pláne rozbaliť tábor, založiť oheň a podobné somariny, aby som šetril čas. Mohol som to dať spraviť aj im, ale ešte som mal pre nich niečo prichystané a nedalo sa od nich chcieť všetko naraz.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ikazuchi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 57
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Thu Jun 07, 2018 10:44 pm


Cesta jako taková mi nedělala problém. Denně jsem běhal skoro hodinu, v posilovně jsem začínal skoro každý den svůj trénink. Výdrž jsem měl docela obstojnou. Byl jsem ve svém vnitřním světě. Proto jsem vůbec nereagoval na ten jeho divnej úsměv a stejně tak jsem si nevšiml že zpomalil.
Když jsme konečně došli na místo určení, jen jsem ze sebe zdělal triko a hodil ho do spacáku na zem. Bylo trochu smáčené potem, a tak mi zatím stačilo tílko, které jsem měl pod ním. Rozhodl jsem že ho osuším u případného ohně.
Když došlo na rozdělání úkolů. Moje dobrá nálada trochu polevila, no stále jsem mu zbytečně neodporoval, přeci jen dávalo rozum rozmístit pastit. Tak jsem vzal své lanka a kunaie a dal se do práce.
Pasti mi vůbec nedělali problém. Byla to jedna z dovedností, kterou jsem se musel naučit jako první. Sice jsem lovil zvířata ale princip byl stejný. Otec mě schválně učil k lovu používat právě ty pastě, které se učí na akademii.
Jelikož jsme měli jen hodinu, věděl jsem že kopat nějakou jámu nemá smysl. A tak jsem se obešel na základní mechanismi které vrhali kunaie a podobně. Neměl jsem sebou také žádné sítě, no o 45 minut později byla již moje část protkaná lanky a různými kunaii. Udělal jsem také jednu nebo dvě pasti, která měla jedno lanko, skryté ve stínu druhého.
Poté jsem dorazil do tábora a zvědavě se koukal, zda Yogaoo rozdělal oheň, či to bude práce pro jednoho znás a nebo se obejdeme bez něj.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Takara Iburi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Fri Jun 08, 2018 12:27 am

"V mezích." řekla jsem neurčitě, protože naše schopnost byla řekněme si to na rovinu, dost náladová. A já navíc byla genin, co jí objevil poměrně nedávno, takže dohromady byla zatím hlavně obranná a reflexní, než že bych ji měla plně pod kontrolou.
Zbytek cesty jsem nemluvila, ačkoliv jsem si všimla, že sensei zpomalil. Nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli mě, ale byla jsem mu vděčná. Prohlížela jsem si hory, ubíhající cestu a alespoň částečně mě přešla ta nálada, s jakou jsem vycházela z vesnice. Okolí vesnice bylo krásné, tajemné, surové, ale krásné.
Když jsme za několik hodin dorazili na místo, které se mělo stát naším nocovištěm, byla jsem upřímně dost vyčerpaná. Rozhodně jsem nebyla zvyklá na takové tempo v takové výdrži. Nejspíš jsem se těšila na postel, ale nějak jsem tušila, že tu neuvidím ještě zatraceně dlouho. A měla jsem pravdu.
Úkol byl jasný a já bych neodporovala, ani kdybych byla sebevíc vyčerpaná. Věděla jsem, že po nás nechce žádnou hloupost a tak jsem jen kývla a otočila se, abych se vydala udaným směrem. Z akademie jsem měla hodně teoretických znalostí, méně těch praktických, ale nebála jsem se, že bych úplně propadla. Pravda, tak dobrá jako Ikazuchi jsem nebyla, kdoví proč v těchto věcech na akademii opravdu vynikal, asi ho to bavilo. Nicméně měla jsem dost znalostí na to, abych několik lehkých pastí sestrojila. Jak nám to říkali? Důležité je vybrat si dobrý materiál, aby nepraskl, ale pružil a byl dost pevný. A zamaskovat je. A dát jich správný počet.. Nic náročného, neměla jsem čas vymýšlet a skládat nic těžkého. Bude to muset takhle stačit. Pasti jsem zamaskovala, aby byly co možná nejméně nápadné a případný narušitel si jich nevšiml. Věděla jsem, že se v této oblasti rozhodně můžu zlepšovat, ale nebylo to nejhorší.
Vrátila jsem se do tábora později než Ikazuchi, ale nejspíš stále ve správném časovém intervalu a jen zůstala stát a čekala, jestli přijde nějaký další úkol. Přece jen by rozhodně ještě pár úkolů bylo.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Yogao
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 140
Join date : 17. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Sun Jun 10, 2018 6:00 pm

Aj keď bolo mnoho veci prichystaných, oheň zapálený nebol. Bolo však vidieť miesto, kde som ho mal v pláne založiť. Sám som sedel na pni a o ramenosom si opieral dve práve vytesané drevené katany. Teda skôr drevené palice oholené od kôry a podobných vecí. Boli celkom pevné a.. neboli pre mňa. Netrvalo im to nijak cez čas, čo za mňa mali celkom plus. Čím ďalej, tým im na to budem dávať menej a menej času. Navyše.. som tie pasce tak či tak mal v pláne skontrolovať až ráno. Momentálne nezáležalo na tom, či ich spravili dobre alebo nie. Neočakávali sme útok, boli sme predsa len stále na našom území. 
"Tak.." Začal som, keď sa objavila aj Takara a len som sa postavil na vlastné nohy, každú drevenú palicu chytiac do jednej ruky. 
"Dnešným dňom vás budem učiť umeniu, ktoré by bolo dobré, aby ste si nechali pre seba." Vysvetlil som im, na čo som sa o obe drevené palice oprel. ".. nie je to ani tak technika, ako skôr vlastnosť.. špecifická hlavne pre šermiarov z bývalej Kirigakure no sato.. aj keď v minulosti prezývanej skôr Chigirigakure no sato. Určite už nejaké tie skúsenosti z akadémie máte, keďže sa na to naša dedina celkom zameriava no.. to čo vás naučím ja heh, to sa jednoducho nedá porovnať. Najprv mi však povedzte..." Drevené palice som nechal zabodnuté v zemi, založiac si ruky na hruď. Chvíľku som sa odmlčal. Ako správen interpretovať meno tejto.. schopnosti? Či vlastnosti? Nakoniec som sa ale rozhodol pre celkom zaužívaný a starý názov.
"Hovorí vám niečo spôsob boja využívaný legendárnymi šermiarmi, zvaný tiež Sairento Kiringu?" Spýtal som sa ich. Vedel som, ako to dnes vysvetlujú v akadémii na zjednodušenie. Schopnosť pohybovať sa a bojovať aj v zhoršených podmienkach viditeľnosti, alebo za úplnej tmy. No háčik bol niekde inde, ako som im aj dnes mienil ukázať. Kto vie, možno ma prekvapia a povedia mi presnú definíciu, vyplívajúcu aj s názvu tejto schopnosti, ako takej.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ikazuchi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 57
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Tue Jun 12, 2018 10:11 pm


Když jsem přišel, všiml jsem si jak jeho "ohniště" a taky těch jeho katan. Nevěděl jsem o co se jedná. Že by si mě chtěl prozkoušet? Kdo ví. Takara byla jak se jedná o meče úplný střevo. Tedy... alespoň jsem tak předpokládal. Nikdy jsem ji vidět jeden neviděl, pokud zrovna mi nepodávala ten můj.
Chtěl jsem si sednout, stejně jak von, ovšem když sem sem začal sedat on si stoupl. Well ... tohle je trapné. Nebudu si teď stoupat no ne? Nebo jo? Wha... Koho to štve. pomysle jsem si a už se usadil na kamen a poslouchal ho.
Byla to snuška o keců o tom, jak se jeho vesnice na tuhle techniku/netechniku zaměřívala. Jediné co jsem si z toho odnesl bylo, že je to bylo z Kiri a tak mě napadlo, jestli to náhodou neuměla mamča, nebyla třeba taky šermíř? Musela bejt něco extra když byla Kage. Zajímalo mě kdo byl silnější... jestli ona nebo taťka. Nemohl jsem si představit nikoho kdo by byl silnější než otec, no a to jsem viděl jen jeho sílu v pozdním věku.
Když se mě zeptal jestli nevím o co jde, neměl jsem tušení. Inazuma byl původem z Kumo a i kdyby ji uměl, rozhodně se o ni nedělil. Podle názvu jsem taky poznal prd. Takže jsem jen zakroutil hlavou a čekal na Takaru.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Takara Iburi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Tue Jun 12, 2018 10:45 pm

Pozorovala jsem senseie, hlavně to, co měl v rukách, protože.. neee! Už teď mě to bolelo, protože upřímně na taijutsu jsem byla nemožná, ale kenjutsu? Jo, díky, to proti mě radši rovnou pusťte větrák! Nic jsem samozřejmě neříkala, protože Yogao žádný úkol ještě nezadal, ale bylo by dost naivní myslet si, že si je tam vyřezával jenom pro zkrácení času a teď je použije jako základ na podpal. A k tomu to bude určitě proti Ikazuchimu. No bezva, faaakt bezva po celém dni běhání dostat kusem klacku po hlavě. Že já vážně nešla dělat třeba květinářku..
Nakonec mě ale zaujalo něco jiného. Konkrétně senseiova slova, protože řadu z těch věcí jsem samozřejmě už slyšela. Ne jen na akademii, ale i od rodičů nebo z knih, které jsem s oblibou četla. Historie vesnice, ano, o té jsem toho věděla dost. I když teď už byla politika mírná, dřív tomu tak nebylo, to jsem věděla. Trochu překvapeně jsem mlčky sledovala, jak se postavil. Ano, o této schopnosti jsem četla. Legendární šermíři z Mlžné byly mistry v ovládání této techniky zabíjení. Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu.
"Pokud si dobře vzpomínám, říká se tomu tiché zabíjení. Myslím, že oběť je zabita velmi nečekaně, protože nepřítel se skrývá a obvykle takovým způsobem, aby nestihla vykřiknout." řekla jsem nakonec. Pokud se opravdu jedná o tuhle schopnost, je to zabíjení v mlze typické pro Kirigakure, které je velmi rychlé a diskrétní. Už tehdy, když jsem to četla, znělo to dost děsivě. A upřímně, pokud to je ono, nechci přemýšlet nad tím, že to sensei ovládá. Fakt ne.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Yogao
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 140
Join date : 17. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Jun 13, 2018 7:35 pm

Povzdychol som si. Odpoveď od Ikazuchiho bola neexistujúca a Takara túto techniku pobrala úplne zle. Ale čo, nemohli za to, že ich na akadémii učia no.. skôr neučia. Na chvíľku som si rukami pomasíroval koreň nosa, nachádzajúci sa medzi mojimi očami. 
"Nuž.. nevadí. Vysvetlím vám to takto." Poukázal som jeden prst, konkrétne ukazovák, vztýčený smerom hore.
"Za prvé, a asi najbežnejšie využívanie, ktoré svojim spôsobom vie do istej miery využiť každý. Jedná sa o schopnosť nespoliehať sa na svoj zrak, pri boji so súperom. Konkrétne v Kirigakure bola táto technika veľmi obľúbená, vďaka Kirigakure no jutsu." Zložil som niekoľko pečatí, po čom som na chvíľku privrel oči a zo zeme začala do nášho okolia stúpať veľmi hustá hmla. Dokonca natoľko, že čoskoro človek nebol schopný vidieť na dva metre od seba. Mohli vidieť tak maximálne moju siluetu. 
"Za druhé.." Začal som hovoriť, zatiaľ čo sa môj "tieň" v hmle rozplynul.  Nemal som samozrejme v pláne ich tu podrezať. To by sa mi vykopávka moc nepoďakovala.
".. sa jedná o schopnosť zmiznúť zo zmyslov vašich súperov. Utlmiť zvuky ktoré vydáva vaše vlastné telo na takú úroveň, že nie je počuť ani tlkot vlastného srdca, nehovoriac o dychu či heh.. krokoch." Znova som stíchol. Tak nejak som čakal, že mi k tomu niečo povedia. Možno som očakával uchvátenú reakciu? Kto vie. Možno pochybovačnú.. hlavne od takého Ikazuchiho.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ikazuchi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 57
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Wed Jun 13, 2018 8:09 pm


Z toho co jsem od něj slyšel mi to přeci jen něco připomnělo. Vzpomněl jsem si na trénink s otcem, který proběhl chvíli před tím než umřel.


...


"Nasaď si to." řekl při jednom z tréninků a hodil po mě černou škrabošku a následně dřevěný meč.
"K čemu to je?" zeptal jsem se nechápavě neboť jsem zkrze tu věc neviděl ani na krok.
"Trénink." řekl prostě "Teď se braň chlapče."
"Jak to mám sakra udělat? Nevidím ani na krok." řekl jsem podrážděně ale škrabošku jsem si nesundal.
"Tvůj problém." řekl a z ničeho nic jsem ucítil ránu na ruce tak silnou, že na ní byla modřina.
"Au!" vyjekl jsem ale meč jsem dál držel. Věděl jsem že kdyby mi vypadl z ruky, dostal bych od něj druhou a nemohl se bránit...



...


Trénink jsme nikdy nedotáhli do konce, neboť za tři týdny poté umřel a já si na to nevzpomněl až do téhle chvíle. Že by mě chtěl něco takového naučit? Kdo ví. Každopádně jsem pochopil už tehdy, že cílem bylo slyšet jeho pohyby a podobné věci. Pravděpodobně teda. Určitě mě jen tak nemlátil bez důvodně... Ne?
Teď jsem sledoval Yogaa jak nám zmizel z mlhy z dohledu a instinktivně jsem sáhl po meči, i když potom co mi tady řekl, by to stejně bylo zbytečné, jelikož bych ho neslyšel přicházet ani útočit.
Uměl jsem se pohybovat tiše, k lovu to bylo potřeba, ale stlumit tlukot svého srdce? To bylo co za sračku? Jak jako?
Nechápavě jsem se drbal na hlavě a čekal jak se bude "trénink dál uchylovat.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Takara Iburi
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 10. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    Fri Jun 22, 2018 10:41 am

Mlčky jsem poslouchala. Neuměla jsem si představit, jak to člověk má udělat. Pohybovat se tiše a nenápadně, to byla jedna věc, ale tohle se zdálo jako docela jiný level. Zajímalo mě to, i když jsem se prozatím rozhodně překvapeně netvářila, protože mé schopnosti se tímhle směrem daly docela dobře využít. Když se kolem nás začala zvedat mlha, nebyla jsem až tak moc překvapená, protože to byla zkrátka typická věc pro ninji z Bochi, respektive z Kiri a když v ní potom sensei docela zmizel, čekala jsem to. To ale neznamenalo, že jsem z toho neměla nepříjemný pocit. S jeho metodami jsem prozatím docela razantně nesouhlasila a ta představa, jak mě přizabije někde daleko od vesnice mi příjemná moc nebyla, jak už jsem mnohokrát říkala, nebyla jsem zvyklá na tenhle typ výchovy. Ale rozhodně jsem si nestěžovala, to jsem neměla v povaze. Něco se naučím, budu silnější, budu schopnější a budu další krůček k tomu stát se Bochikage.
V ruce jsem sevřela dřevěnou katanu. Trochu trpce jsem se ušklíbla, s ní jsem neuměla zacházet ani když jsem viděla pole, louky, lán, natož když si nevidím na špičku nosu. Ještě s tím praštím sama sebe. Ale ať už na mě ti dva působili jakkoliv, já měla pořád tu utkvělou a značně naivní představu, že to není jen způsob jak týrat geniny, ale jak je nějakým otravně sadistickým způsobem něco naučit. A na to jsem překvapivě slyšela.
Zavřela jsem oči. Na to, že tu někde kolem v neproniknutelné mlze stojí sensei s chutí ukázat mi ty největší hrůzy světa protože for fun, jsem působila docela klidně. Potřebovala jsem se soustředit. Prakticky jsem sice nic takového nikdy nedělala, ale několik knih jsem četla, takže jsem se rozhodla prostě dělat to nejlepší. Věděla jsem, že zrak je mi k ničemu a tak jsem se snažila soustředit na ostatní smysly. Časem se zlepší, když je zrak vyřazený, to jsem věděla, ale trénovaná jsem na to nebyla a tak jsem si nebyla jistá, jak účinná tato schopnost bude. Snažila jsem se vnímat sluchem, ale i proudění vzduchu kolem mě, vůně, které se kolem nacházely a v neposlední řadě jsem se začala soustředit na chakry kolem mě. Bylo to upřímně poměrně zoufalé řešení, protože tuto schopnost jsem objevila teprve nedávno a neuměla jsem ji ovládat. Takže nejen, že jsem nevěděla, jestli bude v tuto chvíli fungovat, já si vlastně ani nebyla jistá, že ji zvládnu aplikovat. Ale co, asi lepší, než kolem sebe bezduše mávat klackem. I když v mém případě, kdo ví..  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Vysoko v horách    

Návrat nahoru Goto down
 
Vysoko v horách
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Mistnosti :: Kuri no Kuni :: Bochigakure no Sato-
Přejdi na: