Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Nemocniční budova

Goto down 
AutorZpráva
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Nemocniční budova   Mon Feb 19, 2018 11:17 pm


Nemocnice v alianci Kiri-Kumo-Oto je známá svou vyspělou technologií a množstvím odborníků, kteří vám pomohou, ať už přijdete se zlomenou rukou nebo otravou alkoholem.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Yogao
Jonin
Jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 140
Join date : 17. 12. 16

PříspěvekPředmět: Re: Nemocniční budova   Sat Apr 14, 2018 3:35 pm

Kancelária Yogao-sensei

Hrozne som sa nudil. Sám som však netušil prečo. Zväčša som mal o takomto čase tonu práce, ale z nejakého dôvodu mi neboli pridelené žiadne operácie alebo pitvy. Teda tešil som sa hlavne na to druhé.. ale proste nie, nič! Nuda ma natoľko zožierala, že som sa len hral.. ako malé dieťa. Jazdil som na otáčavom kresle s kolieskami po miestnosti a nohami som sa odrážal od stien a nábytku. Bolo ale aj také.. "uvoľnenie". Mohol som rozmýšľať nad tým, pre čo som sa dostal do tejto nezávidiahodnej situácie. Naozaj ma toho nenapadalo moc. V tom sa ozvalo klopanie a ja som zapojil moju hlavičku k tomu, aby som si vypočítal potrebnú silu a uhol odrazenia od ďalšej steny tak, aby som sa zastavil pri dverách. Samozrejme som takmer vyletel oknom ale.. o tom po tom.
Dotrepal som sa k dverám a s nadšením som ich otvoril. Aj keď moje nadšenie bolo celkom desivé. Zahľadel som sa na útlu sestričku, ktorá sa pri pohľade na mňa začala zajakávať.. a to ešte ani nezačala rozprávať.
"V...v..v..váš..o.. tec.." 
"Haaaa?! Čo ? Nerozumiem.. čo chceš ženská?" Vyhŕkol som na ňu, na čo sa s plačom otočila a začala utekať.. a vtedy? Vtedy mi to doplo.. otec.. otec po mne mohol chcieť len jednu vec. Spýtať sa.. ako mi to zatiaľ ide s mojim geninskym týmom.
"S.. sakra." O pár odtieňov som zbledol. Zavrel som rýchlo dvere a rovnakým oknom, ako som takmer vypadol, som sa vyhnal z kanclu von, opustiť budovu!
(presun)
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Izuna
Genin
Genin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 48
Join date : 20. 04. 18

PříspěvekPředmět: Re: Nemocniční budova   Thu Apr 26, 2018 12:19 am

Záchodoví kraneni
Nedělal jsem to dobrovolně, nechtěl jsem jít sem. Neměl jsem však na výběr. Měl jsem v rukou zraněného psa a sám jsem potřeboval pár stehů nad obočí. Počasí bylo příjemné, pozdní odpoledne tady taková většinou bývala. Když jsem procházel vesnicí, ostatní na mě zděšeně hleděli, jakoby nechtěli uvěřit, že jsem živý. Nevěděl jsem proč, však jsem měl jen rozražené obočí, co na tom bylo tak výjimečné? Cožpak se to nikomu nestalo? Povzdychl jsem si nad nechápavostí lidí, aniž bych věděl, že v roli neznalého jsem tu sám, ale o tom až později.
Došel jsem do nemocnice, kde na mě lidé vrhali stejné pohledy jako předtím. Co mě však překvapilo, byl fakt, že se to týkalo i personálu. Můj obličej upoutal více pozornosti než to, že jsem do nemocnice přinesl psa. Na moji obranu, venku nebyla cedulka, která by na zákaz vnášení zvířat poukazovala! Došel jsem k recepci, mile se zazubil a ihned na to spustil: „Chtělo by to ošetření pro chlupáče!“ Jakmile jsem to dořekl, zvedl jsem Saiku či jak že se ten ořech jmenoval do vzduchu před můj obličej. Ten se smutnýma očima díval na vyděšenou recepční, která celá zbledla už při mém příchodu. „V-viděl jste vůbec sebe?!“ Vykřikla na mě, aniž by mě aktuálně byla schopna vidět vzhledem k tomu, že jsem před obličejem měl psa. Naklonil jsem hlavu do boku a nechápavě se na ni podíval. Netušil jsem, proč bych měl. Když viděla, že nemám absolutně páru, o čem mluví. Zalovila v kabelce, kterou měla pod stolem, vytáhla kosmetické zrcátku a otočila ho proti mně. Vyjekl jsem, když jsem viděl svůj zevnějšek. Najednou mi došlo, proč se na mě všichni tak vyděšeně dívali. Půlku obličeje jsem měl od zaschlé krve. „Matka mě zabije.“ Problesklo mi hlavou, když jsem si představoval, jak přicházím domů s tímhle. Zmlátí mě za to, že jsem tak neopatrný! Přemýšlel jsem, že bych nosil masku- natrvalo. Tak by to přece nemusela poznat…
Ticho, které po vyjeknutí následovalo, vyřešil doktor, který přišel o chvíli později z ordinace. Jakmile mě viděl, zamířil si to rovnou k nám. Došel až ke mně. Nejdřív si prohlédl psa, který si pro změnu prohlížel jeho, a pak mě. Usmál se, chytil psa a přitiskl ho k sobě. Moje volné ruce si chytily zakrvácený obličej. V ten moment však doktor vykřikl: „Vůbec na to nesahej těma špinavýma rukama, dostane se do toho infekce!“ V ten moment mi více připomínal matku než lékaře a já už přemýšlel opět nad tím, kde seženu masku do 5 Ryo, což byl aktuální stav mé peněženky.
Nejsem zvěrolékař, ale kouknu se na něj i na tebe, pojď za mnou.“ Řekl nyní o něco klidněji, otočil se ke mně zády a zamířil si zpátky do ordinace. Pochopitelně jsem šel za ním a zavřel jsem za sebou dveře. Psa položil na lehátko a natáhl ruce ke zranění a nějakou technikou začal zacelovat psovi rány. Stál jsem u dveří jako přibitý a užasle jsem zíral na to, co dokáže. Bylo to úžasné, neviděl jsem nikdy nic takového. Koutkem oka se na mě podíval, na můj výraz v tváři zejména. „Umyj si ruce mýdlem a pak pokračuj s obličejem.“ Poručil mi. Rozhlédl jsem se tedy po ordinaci, a když jsem našel umyvadlo, jen jsem přikývnul a šel k umyvadlu. Umyl jsem si ruce a pak začal s obličejem. Voda se zbarvila do hněda. Snažil jsem nesahat si do rány, ale nepodařilo se a zasyčel jsem bolestí. Zaťal jsem však zuby a opatrněji jsem pokračoval.
Když jsem se otočil, pes už spokojeně vrtěl ocasem a byl o poznání veselejší. Smutek v očích vystřídalo štěstí. To stejné nastalo u mě a posléze i u doktora. „Pes bude v pořádku, teď se postaráme o tebe, posaď se vedle něj.“ Opět jsem zopakoval rozkaz. Pes položil hlavu na mé stehno a já ho začal hladit opět za hlavičkou. Byl stále od krve, což bylo na jeho bíle srsti do očí bijící. Lékař si umyl ruce, načež nasadil rukavice, což mi připomnělo, že tu musím ještě něco učinit- vyřešit problém s toaletními krakeny. Těžce jsem polkl a pohlédl na svůj pravý bok, kde jsem měl zavěšený rukavice. Kupodivu se jim při skluzu nic nestalo.
Došel ke mě, prohlédl si ránu a nachystal šití. „Bojíš se jehel?“ Zeptal se mě, zatímco nasazoval nit na jehlu. „Nebojím se ničeho, kromě matky.“ Odpověděl jsem smutně, rozesmálo ho to. „Chápu, matky umí být někdy takové. Ale nesmíš zapomenout na to, že to dělají z lásky.“ Řekl pobaveným hlasem a já jen kývnul na znamení souhlasu. Měl pravdu, věděl jsem to. Ale kdy si sakra uvědomí, že jsem už přece skoro chlap! Jsem Shinobi! Šití začalo a bolelo to tak, že mi to vehnalo slzy do očí, ani jsem však nepípnul. Zaťal jsem zuby a přemlouval se, abych neječel. Netrvalo to dlouho, zdálo se mi. Pět stehů jsem si z tohoto dobrodružství odnesl. Až když došil, udělal u mě tu stejnou magii jako u Saika. Pocítil jsem teplo na místě, kam technika směřovala a takové podivné napětí kůže. „Takhle ti to nezanechá tak velkou jizvu. Ránu ti zacelím, ale léčba bude trvat déle, než se plně zahojí tohle zranění.“ Řekl v mezičase. Když už navázal konverzaci a já jsem nemusel zuby zatínat, položil jsem mu otázku, na kterou by mohl znát odpověď: „Víte, mám tu ještě misi. Nevíte, kde bych našel údržbáře? Zeno by se měl jmenovat.“ Nechápavě však svraštil obočí a zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. „To bohužel nevím, žádný Zeno tu nepracuje. Nemyslíš Kema?“ Byl jsem pobouřen, Yagura mi kecala! Jmenoval se jinak. „Ta ženská proradná. Aby do ní blesk uhodil!“ Zaklel jsem při pomyšlení, že si mi teď někde směje. Tohle ji musím vrátit. Nevím však jak ani kdy! Jednoho dne však budu mít příležitost a vrátím jí to, tak přísahám! „No, tak toho!“ Odpovím nakonec. Teplo ustalo, lékař oddělal ruce od mého obličeje a sundal si rukavice. „Najedeš ho v patře -1. Určitě bude u sebe v dílně. Porouchal se výtah, takže si asi chystá nářadí.“ Řekl mi, otočil se směrem ke koši, do kterého zahodil rukavice a pro jistotu si opět umyl ruce. „Psa mi tu můžeš nechat. Už budu končit, takže si ho vezmu na lékařák a pohlídám ti ho. At už ho sháníš z jakéhokoliv důvodu. Můžeš jít.“ Na to jsem mu poděkoval a vydal se po schodišti do patra -1. Zase tu bylo šero, osvětlení velmi slabé. Bylo tu navíc spousta místností, převážně bez označení. Procházel jsem patrem tak dlouho, než jsem našel dveře, na kterých bylo napsáno tučným písmem „Hlavní díla- kancelář mistra Kema.“. Zaklepal jsem a otevřel kovové dveře. Ty zavrzaly, když jsem se chytil kliky, ale otevřely se. Kemo bez otočení pokračoval dál ve své práci, dalo-li se to prací nazvat. Seděl v křesle za svým stolem a spokojeně si blafal cigaretu. „Zabloudil si?“ Zeptal se bez zabarvení hlasu, načež jsem mu sebevědomě odpověděl: „Nikoliv, hledám Vás. Prý tu máte problém s… toaletami. Přišel jsem ho vyřešit.“ Až potom jsem si uvědomil, co jsem řekl, a očima sjel k zemi, ruce si mnouc za zády. Uslyšel jsem smích Kema, který típl cigaretu do popelníku, vstal od stolu a zavítal do skříňky s názvem „Údržba toalet“. „Tak to jdeš přímo vhod! Už to tam pěkně zapáchá a pořád si někdo stěžuje! Ještě jeden den a už bych se do toho musel pustit sám.“ Řekl a vytáhl ze skříňky záchodový zvon a stěrku. Najednou si mi chtělo zvracet. Rozum, jakoby mě začal mlátit tím zvonem po hlavě a proklínal mě na dalších šest pokolení. „Skvělé…“ Řekl jsem ironickým tónem a přišel si vyzvednout mé pracovní nástroje. „Sedmé patro. Není třeba každý pokoj, stačí ten veřejný, pro všechny pacienty, co jsou schopni chůze. Mazej.“ Ani jsem se nerozloučil slovně, jen jsem přikývl a odešel. Vyšlapal jsem si to do přízemí, zmáčkl výtahové tlačítko, a jak se dalo čekat, nic se nestalo. Zapomněl jsem na to, co říkal lékař. Kema měl výtah teprve zpravit. Vyšlápl jsem si tedy schody až do sedmého patra, úplně jsem se u toho zpotil, protože očividně pořádně nefungovala ani klimatizace. Tuhle misi mi byl čert dlužen!
Celé patro bylo věnováno pro lidí s poruchami střev a prostatou. To mi na odvaze nikterak nepřidalo. Modlil jsem se spíše, aby nebylo naděláno i na chodbách. Když jsem zahnul v uličce doleva, kde se ony toalety nacházely, oddychl jsem si. Byly tu dámské i pánské toalety, což moji práci zdvojnásobovalo. „Dneska umyješ záchody, zítra budeš lovit Nukeniny! Neboj se, Izuno! Tímhle si musel projít přeci každý Genin!“ Dodával jsem si odvahy, opřen mezi dveřmi na toalety. Zrovna v moment, kdy jsem to dořekl, se dveře od pánských toalet otevřely a vyšel z nich zavalitější muž. Když mě spatřil, položil mi soucitně ruku na rameno a pravil: „Chlapče, na hajzlík číslo čtyři si dej bacha. Přísahal bych, že se tam ten náklad už i hýbe…“ Jakmile to dořekl, uchechtl se a vydal se spokojeně do svého pokoje. Stál jsem tam opřený o zeď a nevěřícně hleděl na jeho pozadí. „S takhle velkým kombajnem tam musel zanechat pěknej poklad…“ Uvědomil jsem si v duchu a moje pracovní morálky klesla z nuly na mínus sto. Musel jsem se přemoci, abych neutekl. Zhluboka jsem se nadechoval a užíval si posledních čerstvých doušků vzduchu. Ten poslední jsem v sobě držel, protože jsem chtěl uvnitř dýchat co nejméně. Jakmile jsem nasbíral dost odvahy k tomu se pohnout, zabral jsem za kliku a vešel dovnitř. Jak rád bych teď uvítal, kdyby bylo šero. A ono na potvoru ne! Světla fungovala natolik skvěle, že jsem mohl každého z krakenů vidět jisto jistě v celé jejich (ne)kráse. Dech jsem stále zadržoval. Pomalým krokem jsem došel k záchodu číslo jedna. Na kovbojský styl jsem rozrazil dveře, které narazily do zdi a zůstaly tam stát. Ulevilo se mi, nevypadalo to nikterak hrozně. Byl tedy zaházený toaletním papírem, ale nic živého na mě nevyskočilo. Opřel jsem štětku o zeď a ve vzduchu párkrát zamával zvonem, chopíc se ho oběma rukama ve svislém směru nad toaletou. „Tak se ukaž ty neřáde!“ Zakřičel jsem a konečně vydechl. Spolu s výdechem jsem zarazil zvon do mísy, voda jen lehce vytryskla na porcelánové stěny mísy a stekla dolů. Pár ladných pohybů nahoru a dolu záchod dokonale prošťouchlo, takže když jsem zmáčkl tlačítko pro splachování, byl téměř čistý. Vady na kráse jsem odstranil už štětkou. Byl jsem však vystaven něčemu mnohem horšímu- zápachu s toalety s číslem čtyři. Bál jsem se, skutečně jsem se bál jako malé děcko. Možná jsem si to vsugeroval, ale v ten moment bych přísahal, že volal mé jméno s ďábelským smíchem. Vyhýbal jsem se mu tak dlouho, dokud to šlo. Ostatní toalety, ať už vypadaly v jakkoliv, mi takový strach nenaháněly, což ulehčilo moje snažení v jejich očištění. Jak však toalety ubývaly, nezbylo mi nic jiného než otevřít záchody s pořadovým číslem čtyři. „Buď silný. Je to pár šťouchů pro člověka, ale velký šťouch pro pacienty tohoto patra.“ Opakoval jsem si předtím hned několikrát, než jsem rozrazil dvířka. Okamžitě se na mě vyřítil ten ohavný puch, který by nejednoho člověka skolil. Inu, mě skolil. Padl jsem na kolena, opírajíc svoji jedinou naději ve zvon. Lapal jsem po dechu, avšak ústy, nosem jsem se neodvážil. Přesto však jsem cítil, že tenhle vzduch je pro mé plíce i tak těžký. Zvedl jsem se zpátky na nohy a s pohledem lovce, který je na stopě nebezpečné šelmy, jsem vyrazil k míse. Srdce tepalo jako zběsilé, odvaha, ta už mně opustila. Došel jsem k míse a pohlédl do propasti nekončící temnoty. Můj zrak strnul, tak stejně jako mé tělo. O tom, co jsem tam viděl, jsem nikdy nikomu neřekl. Stejně by mi to nikdo nevěřil. Pustil jsem se však do boje proti té líté šelmě s hnědou kůží! Kraken se vzpíral, tenhle záchod byl jeho teritorium a nehodlal se ho vzdát. Jak jsem tlačil, voda šplíchala ven a musel jsem těmto kyselinovým kapalinám uhýbat. Bylo to skoro jako trénink, uvítal bych spíše, kdyby na mě létaly shurikeny. Boj byl urputný, ani jeden z nás nechtěl ustoupit, bojovali jsme o každý centimetr záchodové mísy. Byl jsem v mnohem obtížnější situaci než on. Já měl pouze zbraň, jednu. On jich měl více, počínaje psychickými, končíce chemickými. Po dvaceti minutách se však ze záchody číslo čtyři ozvalo spláchnutí a já vyšel ven… jako vítěz. Postrach zdejšího patra, toaleta číslo čtyři, byla očištěna od zdejšího zlo. Minimálně na tomhle patře o mě budou uklízečky i pacienti mluvit jako o hrdinovi. Dokázal jsem něco, na co pouhý smrtelník, nezasvěcený do tajemného umění nindžů, nestačil. Dámské toalety byly podstatně jednodušší fuškou. Nic nebylo horší než toaleta číslo čtyři.
Nemínil jsem se tu zdržovat ani o vteřinu déle. Seběhl jsem do patra -1, vrátil Kemovi nástroje, jen ať si je očistí krucinál sám, a odešel beze slova pryč. Rukavice jsem cestou sňal, zejména s tou druhou byl problém, protože holou rukou jsem se ji nemínil dotknout- dosáhl jsem sejmutí rychlými pohyby ruky, takřka jsem ji ze sebe setřásl. Zanechal jsem je na chodbě za sebou, aspoň se Kema protáhne. Následně jsem vrazil na lékařák a bez jediného slova si začal mýt ruce mýdlem a mezitím se kontrolovat, zda-li mě kraken nepotřísnil. Nestalo se tak a já měl obrovskou radost. Mezitím se po nemocnici rozkřiklo, že se nějakému Geninovi podařilo prošťouchnout záchod číslo čtyři ve čtvrtém patře. Kráčel jsem k východu se psem, kterého mi mezitím hlídal lékař. Ten den se mi v čekárně klaněli všichni, lékaři, sestry, recepční i pacienti. Od té chvíle jsem byl znám po celé nemocnici jako „Ten, co zvítězil nad čtyřkou“. A byl to taky den, kdy jsem se zapřísáhl, že do té nemocnice už nikdy nevkročím jinak, než nohama napřed. Zmizel jsem odtamtud, slunce bude brzy zapadat a já ještě nenatřel ty kraviny, což byla má třetí a poslední mise pro tento den. Psa jsem mezitím zanesl k majiteli, který mě pokáral za to, jak jsem ho umazal. Neměl jsem náladu odporovat, takže jsem udělal to stejné, co dělám, když mě matka kárá, přiznal chybu a žadonil o smilování. I když se mi ho nedostalo, což většinou ani od matky, odcházel jsem s misí splněnou, což pro mě bylo hlavní.
// Přesun
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Nemocniční budova   

Návrat nahoru Goto down
 
Nemocniční budova
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1
 Similar topics
-
» Budova Tsukikage
» Budova vedení vesnice

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Mistnosti :: Kuri no Kuni :: Bochigakure no Sato-
Přejdi na: