Naruto New Age


Naruto: Our new age
 
PříjemPortálCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Moře a přístavy

Goto down 
AutorZpráva
H.
Admin*A
Admin*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 212
Join date : 23. 11. 16

PříspěvekPředmět: Moře a přístavy   Mon Feb 19, 2018 9:43 pm


Pláže, loďky, vlnící se oceán - ráj stvořený pro dovolenou, ale především důležité místo nejrůznějších cest, kde se kříží lodní doprava a odkud můžete vyrazit do všech koutů světa.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Utamara Nakae
Tokubetsu jonin
Tokubetsu jonin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 22
Join date : 08. 05. 18

PříspěvekPředmět: Re: Moře a přístavy   Thu May 31, 2018 2:59 am

Bylinka života a smrti
Dostal jsem misi, a tak jsem ji tedy šel splnit. Vypadalo to jako nuda, protože hlídat kuchaře neznělo zrovna jako terno. Cesta z Konohy do daného přístavu byla poměrně dlouhá, zas tak blízko k pobřeží vesnice skutečně neleží. Čas od času jsem se zastavil, přečetl si další kus zadání mise, odpočinul si pod širým nebem a šel dále. Bylo tu až nezvyklé ticho, což se mi nelíbilo, raději jsem měl rušno. Ticho vždy věstilo blížící se nebezpečí, často nepoznané.
Když jsem došel do přístavu, bylo tu rušno. Rybáři nabízeli ranní úlovky, pochopitelné vzhledem k tomu, že do přístavu jsem došel za svítání. Jeden mě málem donutil si koupit ještě živého lososa, nicméně já byl rychlejší a proklouzl jsem mu mezi prsty. Měl jsem počkat na loď se žlutou plachtou, což mi přišlo zvláštní, protože kdo by si dával žlutou plachtu? Když jsem se zeptal správce doků, zda již připlula loď se žlutou plachtou, řekl mi, že mám do poledne čas. Parádní!
Využil jsem času a prozkoumal terén. Nic zvláštního. Dokonce jsem si nevšiml nikoho, kdo by vypadal podezřele. Když říkám podezřele, myslím tím, že se tu kromě mě na loď se žlutou plachtou nikdo neptal. Než jsem skončil s průzkumem okolí, bylo asi 11 dopoledne. Rozhodl jsem se nadcházející hodinu využít k připravení zbraní. Sedl jsem si proto na jedno molo a brousil s tanto. Když jsem s tím skončil, byl jsem přesvědčen o tom, že pírko by se přeseklo na dvě poloviny, jen kdyby na ostří přistálo.
Konečně se na obzoru objevila žlutá plachta! Připraven okamžitě vyrazit, stál jsem u molo a čekal, co vyleze ven. Moje očekávání se naplnila do posledního detailu. Muž, asi 40 let a při těle. Na hlavě neměl snad žádný vlas. Na zádech měl batoh, ke kterému byly uvázány kastroly a další věci potřebné k vaření. Nebylo sporu o tom, že je to můj muž. Když ke mně přišel, zdvořile mě pozdravil, načež mi řekl, kam míříme. Stál jsem tam jako opařený, protože podle toho, co jsem měl uvedeno ve svitku, jsme měli jít k lázeňskému městu nedaleko odtud.
Ale… Iruko-sama. Vždyť je to uprostřed lesa, nikde nikdo. Co tam chce-“ Než jsem to však stačil doříct, před ústy se mi zablýskal sekáček na ryby a já zmlkl, čekajíc na to, co z Iruky vypadne. „Neřvi tak a dělej, co ti říkám. Do rána musíme být u lázni Shimino.“ Zněl přísně a z tónu jsem pocítil, že je také dosti podrážděný. Kývl jsem, načež sekáček oddělal a já s opoceným čelem šel do nekonečných lesů spolu s Irukou. Ani cestou mi nechtěl prozradit, proč tam jdeme. Jen mi řekl, že o půlnoci to všechno začne. Byl jsem vůči tomu skeptický, ale mise je mise a prachy nesmrdí.
Dorazili jsme na místo těsně před půlnocí. Měl jsem nutkavý pocit, že nás někdo sleduje. Celou dobu se mi ten pohled zabodával do zad. Pro jistotu jsem sice pár pastí nastražil, ale pokud nás sledoval, asi se jim stejně vyhne. Musel jsem ho nějak vylákat ven, což vyžadovalo správnou příležitost. Ta se naskytla právě ve chvíli, kdy mi na místě Iruka řekl, že se mám ohlížet po rostlině s bílými květy. Souhlasil jsem a vyrazil jsem dále od něj, tedy alespoň na oko. Zmizel jsem v houští a ukryl jsem se před zraky sledovatele i Iruky. Připravil jsem si do levé ruky sady shurikenů, abych mohl rychle reagovat na blížící se útoky na Irukovu osobu. Nemusel jsem čekat dlouho, náš sledující to nevydržel. Vlastně jich bylo hned několik, možná čtyři. S trochou fantazie se však dalo pouze o jednom říct, že by mohl být Shinobim. První, který se řítil na Iruku s palicí v ruce, schytal salvu shurikenů do ruky, ve které palici držel. Zasáhl jsem svalstvo schválně na takových místech, aby ruku nemohl v blízké době používat.
Iruka i všichni přítomní se zhrozili, Iruky jich, oni mě. Ten hromotluk se zraněnou rukou se svíjel bolestí na zemi, snažil se vytáhnout si z ruky shurikeny, ale kdykoliv se jich dotkl, zajely ostřím hlouběji. Bylo to tím, že měl v rukou tolik síly, že si ani neuvědomil, že před vytáhnutím je zatlačuje dovnitř. Ti zbylí dva se rozutekli, zanechávajíce zde hromotluka a toho pseudo-shinobiho. „Promiňte, Iruka-sama, že jsem vám neřekl o svém záměru, stejně jako vy jste neřekl mě o tom svém…“ Špitnu někam dozadu a vytasím tanto. Dával jsem pozor, zda se v okolí nenachází ještě někdo jiný, ale vypadalo to, že ne. Ticho, které by zde panovalo, rušil pouze hromotluk na zemi. Ten poslední stojící protivník se ani nehnul, zarytě sledoval hromotluka. Přibližoval jsem se k němu. Cestou jsem prošel kolem hromotluka, během mžiku oka se ozvala tupá rána, předcházena zalesknutím kovu v půlnočním světle. Nezabil jsem ho, ale trefil jsem ho relativně velkou silou hruškou kunaie do hlavy. Rána ihned začala natékat, ale hromotluk ležel a byl konečně zticha. Až nyní se začal nepřítel soustředit pořádně na mě, konečně!
Polož tu zbraň. Ty nejsi důvod, proč jsme přišli. Raiki Fuuma jméno mé.“ Řekne, ale nikterak odvážně. Z hlasu šlo cítit, že si není jistý svým aktuálním postavením. Nemohl jsem udělat nic než jen to, že jsem se zasmál. Opravdu? Takto málo na mě stačit nebude. „Ale ty jsi důvod, proč mám chránit jeho…“ Odpovím mu a vyrazím bleskovým pohybem vpřed, přesekávajíc mu krční tepnu svým tantem. Ozvalo se však „puf“ a k zemi dopadl kus kmene. „Sakra! Takový laciný trik.“ Zaklel jsem v duchu, ale to už se přede mnou opět mihla jeho tvář s daleko jistějším pohledem a ucítil jsem prudký náraz na solár. Ten haj*l mě praštil! Nemohl jsem se nadechnout, upustil jsem tanto a dopadl na kolena. Byl jsem na sebe naštvaný, protože skočit na takto laciný trik? Kam se poděly moje instinkty?! Nevěřil jsem tomu, že mě právě vyřadil člověk, o kterém jsem si myslel, že je sotva nindža. Nechal mě tam. Proč, to bylo evidentní, já nebyl jeho cíl. A později se ukázalo, že ani Iruka ne. Cílem byly ty byliny, které jsme sem šli trhat. Sebral je Irukovi, zatímco jsem se sbíral ze země.
To všechno děláte kvůli pouhým kytkám, pane Raiki?! Vždyť jsou bezcenné, pro ženu!“ Zakřičel na něj ubrečený Iruka. Netušil jsem, že tak dospělý člověk dokáže brečet kvůli kytkám. Nebo bylinám, já v tom rozdíl nevidím. „Ale, Iruka-senpai… K čemu ty lži. Tuhle soutěž jste vyhrál čtyřikrát po sobě, pokaždé jste se noc před zahájením vytratil z přístavu, nešel jsem s ostatními kuchaři přímo do Shimino…“ Řekne Raiki se škodolibým úsměvem. „Můj zákazník nabídl relativně velkou sumu za to, abych vás sledoval a vašemu tajemství přišel na kloub! A hle! Je zcela evidentní, že tyhle byliny jsou klíčem vašeho ús-“ Než to stihl doříct, z boku se do něj opřel muž s černými vlasy, který ho povalil na zem a zalehl. Ano správně, ten muž jsem byl já.
Začala rvačka na zemi. Zpočátku mi hrál do karet moment překvapení, nicméně nakonec jsem byl ten překvapený já. Byl kupodivu velmi výdržné nátury. Ani vyražené přední dva zuby ho neodradily od toho, aby se zdekoval. I mě nasadil pár solidních ran. Jednu jsem dostal do žeber, druhou na čelist, třetí na oko. Rána střídala ránu, úhyb střídal úhyb a protiútok zase protiútok. Byl to nekonečný kolotoč, který se pomalu obracel v můj prospěch.
Raiki, vědom si toho faktu, odskočil a chopil se kunaie, načež vyrazil proti mně. Udělal jsem opět to samé, akorát s tím rozdílem, že já byl tentokrát ve svém živlu. Tancoval jsem kolem něj, jako had obepínal jeho tělo a zasazoval, co nejvíce sečných ran jsem dovedl. Výměnou jsem sice utrpěl pár šrámu, ale v poměru s Raikim jsem byl nezraněn. Poslední seknutí mířilo na biceps pravé ruky, ve které držel zbraň. Seknutím jsem ho do půli přeťal. Vytryskla velká spousta krve, která mě celého zašpinila. Ne že bych to nikdy neviděl, pokaždé to však bylo stejně nechutné. Jeho kunai dopadl na zem, on se chytil za nejčerstvější ránu a poodstoupil. Ruka nebyla jediná věc, ze které z něj tekla krev. Po těle měl podobných ran desítky, jejich hloubka se různila podle toho, jak moc se mi zadařilo ránu zasadit. Bylo však očividné, že mu mé Ansatsu Jutsu způsobilo vážné krvácení. Byl bledý a vyděšený. Pustil se do útěku. Ale byl hrozně pomalý. I přes svá vlastní zranění jsem byl schopen ho pronásledovat chůzí. Za sebou zanechával krvavou stopu. Šel jsem za ním. Ne proto, abych ho dorazil. Ale měl ty byliny, kvůli kterým jsme to vlastně byly.
Po nějaké chvíli dopadl vysílen a celý bledý na zem. Otočil se na záda a hleděl na mě, jak k němu kráčím. „T-to bylo hloupé. Takhle se nechat seřezat… Uh!“ Řekne a při odkašlání vyplivne do dlaně krev. Divil jsem se, že pět litrů krve teče z člověka tak pomalu. „Hlavně zbytečná. Mohls nás jen sledovat a kytky si nasbírat sám…“ Procedím mezi zuby, pozorujíce ho umírat. „N-nemohl… nevšiml sis, že jediné, co v okolí rostly, nasbíral Iruka-senpai….?“ Následně se opět rozkašlal během toho, co se snažil zasmát, ještě párkrát se dusivě nadechl a potom se jeho hrudním přestal zvedat. Byl bledý, téměř bez krve, řekl bych. Sáhl jsem do pouzdra, do kterého schoval byliny a zděsil jsem se. „Iruka-sama mě zabije, jsou celé od krve nebo otrhané o okvětní lístky!
Předal jsem zbytek kytek, co jsem našel u Raikiho, Irukovi začal si obvazovat rány a mazat si otlučeniny gelem proti bolesti a na chlazení. Iruka držel zbytky bylinek v dlaní a plakal do nich. Tyhle květy, květy zla, si dnes vyžádaly zbytečný lidský život. Tedy, není to úplně pravda. Dnešní smrt člověka zavinila lidská zášť a žárlivost. „Asi to vypadá, že letos manželce její oblíbené květiny nedonesu…“ Řekne s uslzenýma očima a zuřivě odhodí mrtvé a poskvrněné rostliny. Já na něj zíral, nechtíc uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.

Obvázán a nakrmen jsem odcházel z Shimino lázní, tedy od naší cílové destinace. Aby se předešlo další zbytečné smrti, slíbil mi Iruka, že po vyhlášení vítěze prozradí, proč chodí každý rok stejnou dobou do lesů. Snad to lidem bude stačit. Snad tomu uvěří. Jako odměnu jsem dostal na ochutnávku jeho porci rámenu. Bylo třeba uznat, že tohle jídlo Iruka-sensei umřel lépe než kdokoliv, koho jsem doposud znal. Cestou domů jsem zjistil, co je jeho tajné koření. Ale než jsem k tomu došel, přemýšlel jsem během dnů a nocí na cestě zpátky do Konohy, zda byla Raikiho smrt nutná. Byl to Nukenin? Nebo jen neměl vesnici? Kdo to vlastně byl? Chtěl jsem to zjistit hned, jak se dostanu do Konohy. Nelitoval jsem toho, že jsem ho zabil, zjistil jsem nakonec. To, co mě žralo, byl fakt, že zemřel kvůli blbým kytkám, které neměly na soutěž žádný vliv, myslel jsem si. Tak moc lidé nechtějí uvěřit tomu, že je někdo prostě dobrý, že se uchýlí ke konspiracím o podvodu, zášti a žárlivosti jeden na druhého.
Ah, no jistě! To tajné koření, co Iruka přidával do rámenu! Ano, přišel jsem na to. Je to láska. Klišé, vím, ale jak jinak. Láska, kterou vkládá do jídla, je to tajné koření.

//Přesun
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
 
Moře a přístavy
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto New Age :: Hra :: Naruto: New Beginning :: Mistnosti :: Okolní svět-
Přejdi na: